Kartářka a jasnovidka Naděžda Iždinská se ve své praxi setkává s nejrůznějšími klienty a jejich životními příběhy. O některé z nich se s námi podělila.

Žít pro sebe…

Jednou v zimní chumelenici Naďu

navštívila utrmácená a zoufalá žena, říkejme jí Růženka. Byla už v důchodu, ale přivydělávala si, jak jen mohla, uklízela kanceláře a podobně. Manžel ji opustil a dospělé děti bezostyšně natahovaly ruce, aby z ní vymámily i to málo, co jí z platu a důchodu zbývalo. Byla na konci sil a jak se vyjádřila, nejraději by ten život skončila. Naďa jí podala karty a soustředila se. Její nitro zaplavil soucit  k té nekonfliktní, příliš hodné a obětavé duši. Viděla i to, že se občas napije, aby unesla tíhu svého života, který v dobré víře tak pečlivě budovala. To, co karty vzápětí odhalily, byl ale i pro Naďu šok. Vůbec nevěděla, jak jí to má říci, aby jí neublížila. Byla tak křehká. Koukala proto do karet a studovala souvislosti. Zdálo se, že nepůjde o nikoho hodně blízkého, a tak to vyslovila: „Budete dědit. Do půl roku.“

Růžence tím doslova vyrazila dech, ovšem hned jí jemně upozornila, že je to jediná šance, jak začít lepší život.

„To by byl sen, dostat nějaké peníze. Pomohlo by mi to postavit se znovu na nohy a začít si vážit sama sebe. Dneska se bojím říct dětem ne. Může být i hůř, ale já doufám, že kdyby bylo nejhůř, tak se o mě postarají. Proto jim dávám všechno, co mohu. Ale to, co říkáte, je nereálné, nevím o nikom, kdo by mi odkázal třeba jen tisíc korun.“ Růženka to říkala se smutkem v hlase a Naďa cítila, že jí nevěří. Chápala to, bylo těžké to bleskově zpracovat a uvěřit tomu. Zmatená žena se zvedla k odchodu a Naďa si neodpustila radu na cestu: „Až to přijde, za děti zaplaťte jen dluhy a ani korunu navíc. Potom se někam přestěhujte, protože každý dům nebo byt drží ve svých stěnách vše, co se v něm odehrálo. To dobré, i to špatné. Ve vašem bytě je toho za poslední roky hodně negativního. A kdybyste se nechtěla stěhovat, alespoň z gruntu vyměňte nábytek, vymalujte. Dobře uděláte, když zajdete ke kadeřnici a necháte si ostříhat vlasy. Ty v sobě rovněž drží všechnu historii.“

Růženka jí vše slíbila a Naďa po rozloučení ještě chvíli oknem sledovala venku stopy, které zanechaly na chodníku ve sněhu drobné a unavené krůčky její návštěvnice. Říkala si v duchu, že co se má stát, to se stane.

Na jaře jela Naďa kamsi autobusem MHD a na jedné zastávce přistoupila celkem šik dáma. Hned se k Nadě hrnula. Ano, byla to ta uklízečka, jen vzhledem omládla nejméně o deset let. Vrásky byly vyhlazené radostí a odpočinkem, vlasy měla hezky upravené a obarvené, stejně jako nehty. Celá zářila a zvala Naďu na kávičku. Ta šla s radostí, aby si vyslechla, co se vlastně za těch pár měsíců seběhlo.

Dozvěděla se, že Růžence odkázal dávný milenec jmění ve Vídni. Byl to bezdětný vdovec, který ve své závěti napsal, že nepoznal čestnějšího a čistějšího člověka než ji. Milá dědička se málem sesypala, když ji navštívil vykonavatel závěti. Vídeňský byt je nádherný, žije tam šťastně. Děti jezdí na návštěvu, je z ní nejdražší maminka. Jen je jí líto, že nevěděla o těžké situaci, v níž její bývalý přítel byl, protože mu mohla ještě posloužit, mohl dožít v klidu a obklopený péčí. Naďa si své pochyby o tom, zda ustojí nápor potomků lačných po penězích,  nechala pro sebe. Ale připomněla opět vše, co již zaznělo při jejich první zimní rozmluvě.

V létě se potkaly ve městě znovu, opět neplánovaně. Z Růženky byla spokojená a udržovaná dáma. Nadě hlásila, že byt ve Vídni prodává, pořídí si nějaký pěkný tady.

„A ještě dost zůstane pro MĚ.“

Naďa zajásala, konečně myslí na SEBE.  Rozkvetlá šedesátnice jí sdělila, že dětem opravdu pomohla s dluhy, ale důrazně je upozornila, že od ní už žádné peníze neuvidí. O životě měla jasnou představu.

„Pořád jsem dávala a dávala jsem ráda.  Ale teď přišel čas pro mě. Budu si užívat, každý den bude sváteční. Ani chlapa k tomu potřebovat nebudu, to vím, Už bych asi nepotkala tak noblesního člověka,  jako byl přítel z Vídně. Když jsem žila v jeho bytě, s jeho věcmi, stále dokola jsem si četla slova, která o mně napsal v závěti.  Ta mi pomohla nejvíce. Zase jsem člověk, který cítí svou hodnotu. Dnes už vím, že moje srdce bude dokořán otevřené pro vnoučata, pokud mi je moje nezdárné děti nadělí. Tam ještě mohu udělat kus práce a alespoň trochu narovnat to, co jsem svojí láskou napáchala na dětech.“

(zem)

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1995727
DnesDnes677
VčeraVčera821
Tento týdenTento týden1498
Tento měsícTento měsíc15343

Partnerské weby