Blansko, dříve též Blankenštejn, najdeme kousek od města Ústí nad Labem. Jedná se o místo s nevšedním rozhledem, pestrou historií a zajímavými legendami.

„Severovýchodně od města Ústí nad Labem vypíná se z

Blanských hor vysoká a strmá hora řečená Blansko po hradě, jehož zříceniny vrch její posud pokrývají. U Němců jest obyčejně pojmenování Blankenstein, a tak se nazýval po většině i u Čehův.“ Tak popsal hrad Blansko český historik a fortifikační odborník Augustin Sedláček ve svém XIV. svazku monumentálního a celoživotního díla Hrady, zámky a tvrze české.

Hadi vzduchem létali

Podle jedné v Čechách netypické a zvláštní pověsti sídlil na hradě svého času zlý obr, který terorizoval celé okolí. Střílel občas obrovským prakem až do Ústí velké koše s jedovatými hady, nasbíranými po okolních loukách, nebo metal obří kameny. Tento obr se navíc rád chodil koupat před ústecké městské hradby do říčky Bíliny, a pak si zašel do města na pivo. Purkmistr s ním ale uzavřel dohodu, že ve městě škodit nikomu nebude a vždy ho ještě před večerním klekáním, tedy vyzváněním z chrámu Nanebevzetí Panny Marie, opustí a vrátí se nahoru na Blansko. Jednoho dne to ale obr nestihl, protože se notně opil a navíc začal řádit i v ústeckých uličkách. To už bylo i na místní dost. Rozzuření měšťané, kteří na něj měli už dlouho pifku, se na něj vrhli a utloukli jej.

Poklad tří panen

Jako na každém správném a významném hradě má být na Blansku, jež na počátku 15. století patřilo významnému rodu Vartemberků, také ukrytý poklad. V hlubokém podzemí pod hradem, mimochodem dodnes částečně zachovaném, prý sedí tři zakleté panny (dcery hradního pána) a před každou z nich je velký pytel zlata.

Když se o pokladu dozvěděl jistý nevolník z ústecké čtvrti Neštěmice, rozhodl se vyřešit své osobní a existenční problémy značně originálně. Za pomoci černé magie sehnal zázračný amulet a s ním podle rady čarodějnice, která mu ho prodala, v lesích kolem Vysokého kamene chytil přízrak šedivého lesního mužíčka, dost možná hejkala. Ten ho přivedl až k bráně do hradního podzemí, ale v rozhodující chvíli muž z Neštěmic zpanikař a utekl, aniž si odnesl byť i jediný dukát z hradního pokladu. Zakleté ženské přízraky tak musí dál čekat na vysvobození, ke kterému však může podle legendy dojít jen jednou za sto let.

Hrad dobytý lstí

Dějiny hradu byly zvláště v jeho počátcích značně dramatické. Protože se jeho majitel přidal na stranu císaře Zikmunda, byl hrad v roce 1402 dobyt oddíly českého krále a Zikmundova bratra Václava IV. v čele s markrabím moravským. Už v červnu téhož roku ho pro změnu dobyla vojska věrná císaři a ten ho vrátil zpět Vartemberkům. Ti v roce 1405 uzavřeli s míšeňským markrabětem Vilémem dohodu o vzájemné podpoře a slíbili, že Blansko pro něj bude vždy otevřeno.

V roce 1424 se hrad stal majetkem Sasů. Ti zde ale vydrželi jen dva roky. Hned druhý den po slavném husitském vítězství nad německými křižáky před branami Ústí (v červnu 1426) se na kališnickou stranu přidal Zikmund z Vartemberka, lstí Blansko obsadil, zajal hradního hejtmana Konráda a tu část posádky, která se mu postavila na odpor, bez milosti pobil. Nově nabytého majetku si ale moc neužil, protože vzápětí byl zajat svým strýcem Janem a několik měsíců vězněn na Ralsku.

Zájem Sasů o Blansko díky jeho strategické poloze ale neskončil. Ještě v roce 1441 se ho snažili spolu s vojskem lužického Šestiměstí dobýt, ale marně, hrad odolal. Další boje vzplanuly ještě v letech 1452 - 54, pak už ale význam hradu klesal.

Setnutý lapka odjel do krčmy

Na hradě se podle legendy usídlila tlupa rytíře Hendrycha. Ten se svou „černou družinou“ podnikal loupežné výpravy do širého okolí. Jeho řádění udělalo konec až po několika letech královské vojsko, které Blansko oblehlo a po dlouhém boji obsadilo. Hendrych byl zajat a odsouzen k smrti na ústeckém popravišti na Větruši.

Pověst říká, že byl ale toho dne takový mráz, že když lapkovi litoměřický kat sekerou zručně usekl hlavu, ta k hrůze a překvapení namísto toho, aby se skutálela ze špalku dolů, zůstala sedět na jeho krku. Jak ukrutně mrzlo, prostě mu přimrzla. Podle starého zvykového práva byl ale Hendrych nyní volný, neboť „bůh chtěl, aby přežil vlastní popravu“. Lapka ihned sedl na koně a než si to mohl někdo rozmyslet, zmizel. Spolu se zbytkem kumpánů vyrazil oslavit své zmrtvýchvstání do nejbližší krčmy. Jenže než se stačil napít vína, rána kolem jeho odseknuté hlavy v teple šířícím se od krbu roztála. Hendrychova hlava se skutálela pod stůl a jeho tělo bezvládně kleslo na podlahu. Tak praví pověst.

Využívání hradu skončilo na začátku 17. století, kdy přestal vyhovovat i jako vězení.

Petr Blahuš

Foto: Petr Blahuš a L. Veselá

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1991272
DnesDnes638
VčeraVčera824
Tento týdenTento týden2292
Tento měsícTento měsíc10888

Partnerské weby