Mnozí dospělí řeší problémy s potomky. Mají dojem, že jim nerozumí, děti je neposlouchají. Přitom rodiče mají pocit, že dělají vše pro jejich dobro. Právě o problémech výchovy a rodičovství jsme si nedávno povídali s PhDr. Evou Velechovskou, lektorkou a specialistkou na

emoční inteligenci. 
V čem je potíž? Je na vině vzájemného nepochopení třeba i rychlý rozvoj moderních technologií, který prohlubuje mezigenerační propast? 
 „Tomuto tématu se věnuji na seminářích Vědomého rodičovství, jeden bude například na začátku prosince v Praze. Technika nehraje roli v tom, že současní rodiče bývají označováni jako ‚nejistí‘.“

Jak nejistí, v čem nejistí?

„Nejistí v tom, že se obávají dát svým dětem hranice, společně pracovat, domluvit se s dětmi na jejich povinnostech. Mnoho z nich žije v přesvědčení, že dají dětem krásné dětství pomocí zábavy či věcí, které děti dostanou hned, když o ně požádají, případně je získají vydíráním. Spokojené dětství však nesouvisí s tím, kolikery lyže například dětem rodiče nakoupili, ale kolikrát byla rodina společně lyžovat. Jde o to, aby děti zažily proces domluvy, třeba právě o tom, kolik se investuje do lyží a oblečení. Děti by se také měly svojí, byť malou, měrou podílet na investici. Dohodnutou částku dostanou do rukou a jdou společně vybírat výbavu. Mohou utratit jen tolik, kolik mají v peněžence. Po nákupu se domluví také dny, kdy se všem víceméně hodí jít na lyže. Při takovémto postupu je dítě partner, je přizváno do rozhodování o něm. 

Tento a jiné partnerské přístupy učí děti, aby naplňovaly svoje potřeby v souladu s tím, co si mohou dovolit, učí je podílet se na pořizování věcí,samostatnosti, nezávislosti a především odpovědnosti. A rodiče se tím vyhnou  tomu, aby se jejich potomek zařadil mezi děti této generace, které se v Evropě označují termínem ‚give me‘ - dejte mi, já mám nárok, když mi nedáte, tak... Pokud chceme, aby se děti něco naučily, je třeba, aby o to měly zájem a naplňovaly svoje potřeby. Zdůrazňuji slůvko svoje. V mnoha situacích totiž rodiče reagují spíše na naplnění svých potřeb a děje se to i v konfliktních situacích. Pak se dospělí zlobí a diví se, že děti nechtějí uklízet, jíst, chodit včas, pracovat a podobně. Je to často výsledkem trvalé situace v rodině, ve které se zoufale rodiče snaží naplnit svoje představy o tom, co by měly dělat děti a co musí oni sami udělat, aby nebyli kritizováni jako špatní rodiče. Situace se tím jen zhoršuje.“ 
Existuje nějaký obecný recept, jak najít k dětem cestu, aby komunikace nevázla, aby se obě strany pochopily? 
 „Recept na změnu jsem trochu naznačila. Cílem rodičů, kteří doprovázejí svoje děti na cestě k dospělosti, je  předat vliv, moc a kontrolu ze svých rukou do rukou dítěte adekvátně k jeho možnostem, věku a situaci. Rodiče jsou tedy s dětmi v partnerském vztahu, který ovšem nepostrádá jasně vymezené pole svobody a odpovědnosti, a především hranice, které děti opravdu zoufale potřebují. Jde o to najít velikost samostatnosti, kterou dítě unese a jež rozvíjí jeho sebedůvěru pomocí adekvátních zkušeností. Velikost tohoto pole je odpovědností rodičů. Musí dát dětem důvěru, umožnit jim zkušenosti, které jim nabídnout lze, ale z pohodlnosti, strachu či nedostatku důvěry v potomky je stále drží ve svých rukou. Pak ale nerozvíjejí u dětí sebedůvěru, nýbrž závislost.“

Podle čeho ale mají rodiče odhadnout míru té důvěry a odpovědnosti, aby se vyhnuli chybám?   
 „V průběhu doprovázení dětí k dospělosti můžeme udělat chyby. Děti nám je odpustí, pokud je milujeme bez podmínek, dokážeme chyby přiznat a omluvit se. Umravníme vlastní ego a nepovyšujeme se nad děti, ale nezatížíme je tím, že je necháme, aby nad námi měly moc. Je to pro jejich psychiku příliš velká zátěž. Děti mají prostor a čas v našich životech a v našich srdcích. Nevlastníme je, nejsou ‚naše‘. Jsme jejich průvodci, podporovateli, ochránci. Naším úkolem je naučit je lásce, laskavosti, respektu, úctě. A to je možné, pokud se tak chováme k nim i ke druhým lidem. To ostatní je více či méně důležité a budou se to učit v procesu zvládání života. A pokud nás něco na dětech zlobí? Pak jsou to naše nezvládnuté návyky a emoce. Děti je před nás staví jako zámek a tím nám dávají šanci stát se lepšími lidmi. I když se na ně zlobíme, milují nás, a i proto jsou našimi největšími dary a učiteli.“
Lucie Zemanová

Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1995448
DnesDnes398
VčeraVčera821
Tento týdenTento týden1219
Tento měsícTento měsíc15064

Partnerské weby