Keltové nebo také Galové bývali ve starověku proslulí bohatstvím zlata. Když římský vojevůdce a státník Gaius Julius Caesar dobyl v roce 51 př. n. l. Galii (zhruba dnešní Francii a Belgii), odváželi odtud jeho legionáři do Říma tolik zlata, že prakticky rozvrátili římský

trh s drahými kovy. 

Keltové považovali zlato za posvátný, magický kov. Zlaté misky měly symbolizovat nebeská tělesa, významná keltská knížata a bojovníci nosili na krku umělecky zpracovaný zlatý torques (nákrčník), o němž věřili, že se jím zdobí bohové. Keltové také razili zlaté mince  s vyobrazeními lidských hlav, koní, hadů, ptáků a dalších zřejmě mystických zvířat. Mnohé vypadaly jako napodobenina mincí řeckých či římských.

Zdá se však, že Keltům nesloužily tolik jako platidlo, ale měly pro ně  především magický či náboženský význam. Jak si jinak vysvětlit nálezy bronzových kotlů a hrnců plných keltských zlatých mincí a šperků, které zjevně nebyly do země uschovány „na horší časy“?

Otava byla původně Atawa

Jenže odkud brali Keltové zlato? Kde byla jejich ložiska tohoto drahého kovu? Ryzího zlata  měli zřejmě dost a dost na svých nalezištích, rýžovali ho v písku zlatonosných řek v samém srdci Evropy. Zlatý keltský ráj se zřejmě nalézal u nás, v jihozápadním cípu české  kotliny. Zdejší řeku Otavu, podobně jako Labe, Jizeru či Ohři, pojmenovali Keltové. Jméno řeky rozhodně nesouvisí  s druhou sklizní sena, otavy. Ve skutečnosti původně znělo Atawa, tedy „bohatá řeka“.

Proč bohatá? Protože v jejím písku se třpytily drobounké valounky zlata. Bylo jich tady tolik, že Keltové jimi byli doslova uhranuti. A nalézali je nejen v naplavených píscích Otavy, ale také v jejích přítocích, v Blanici a Volyňce. Dokonce i jeden z potoků vlévajících se do Blanice se dodnes jmenuje Zlatý. Ten název určitě nedostal náhodou, nepochybně ještě ve středověku, v dobách českých králů, proslul nálezy zlatinek.

Památky na velkolepé rýžování

Bylo však v jihozápadních Čechách dost zlata, aby Keltům  stačilo na hrnce plné třpytivých mincí a šperků a na to, aby jeho množství doslova šokovalo římského konzula a vojevůdce Gaia Julia Caesara?

Geologové soudí, že jižní a jihozápadní Čechy bývaly jednou z největších oblastí soustředěného rýžování zlata v celé Evropě, ne-li vůbec největší. Odhaduje se, že v uvedené oblasti bylo vyrýžováno asi tisíc tun zlata. Pro srovnání můžeme uvést výtěžek některých světoznámých nalezišť - Kalifornie v USA 2 000  tun, Austrálie 1 800 tun a povodí sibiřských řek v Rusku 1 000 tun. Je tedy víc než zřejmé, že pro Kelty byly právě jižní a jihozápadní Čechy, respektive zdejší řeky a potoky, zdrojem žlutého kovu. Odtud patrně pocházelo zlato, z něhož razili mince a vyráběli šperky.

Jaké máme pro to důkazy? U Modlešovic na Otavě východně od Strakonic prozkoumal amatérský archeolog Bedřich Dubský v místě nazývaném V jamách (nebo také V Močidlech) vyzděnou jámu z 5. století př. n. l. se zbytkem zlatého prachu. Nepochybně šlo o pozůstatek  po dávném keltském ryžování zlata. Po celém povodí  Otavy, Volyňky, Blanice a jejích přítoků můžeme ještě  dnes spatřit protáhlé kopečky vysoké i několik metrů. Samozřejmě dávno už zarostlé trávou, keři či stromovím. Jde o sejpy či sejfy, zbytky někdejších ryžovišť.  Keltští, a po nich zřejmě i germánští a slovanští, hledači zlata je navršili při propírání zlatonosného písku. Leckde se zachovaly i zpola zasuté strouhy, jimiž zlatokopové přiváděli z řeky vodu k proplachovacím zařízením. I když v tomto případě šlo spíše o pozůstatky po středověkém rýžování.

Dokonce až  v samotném srdci Šumavy, na Vydře, můžeme objevit sejpy, kopečky zlatokopy prosetého písku.

 Jan Bauer

Ilustrace: archiv autora

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1995441
DnesDnes391
VčeraVčera821
Tento týdenTento týden1212
Tento měsícTento měsíc15057

Partnerské weby