Mysteriózní svět Šumavy s bezednými rašeliništi na větrných pláních, rázovitými horaly i drsnou krásou nevyzpytatelné přírody nám nesmírně poutavou formou přiblížilo rozsáhlé literární dílo Karla Klostermanna. Do nitra magických hor situovaných v jihozápadní

části naší vlasti si našli cestu už bájní Keltové, které také Šumava obdarovala pohádkovým množstvím zlata.

Neobvyklý rituál

Po II. světové válce se centrální hřeben Šumavy stal zakázanou zemí, v dnešní době se zase mnohá tamní místa proměnila na továrnu turistického průmyslu. I přes mnohé rány osudu je tady stále možné stanout tváří v tvář osobitému dědictví minulosti a s ním spojeným tajuplným obyčejům. Bezkonkurenčně nejautentičtější příklad šumavské originality vyjadřují legendární umrlčí prkna. Tato tradice, obestřená aureolou lidové magie, byla typická pro obě strany hraničního pohoří.

Stejně jako všude jinde si ani za mrazivých dnů kmotra smrtka nedávala dovolenou. Jednou pracovala usilovněji, podruhé tolik nespěchala. Pokud se šumavský horal v zimě rozstonal nebo těžce zranil, k nebližšímu lékaři, případně ranhojiči a bylinkáři to leckdy bylo minimálně na půl dne pochodu. Zejména, jestliže se jednalo o obyvatele některé z rozptýlených horských samot. Když už se veškerá pomoc míjela účinkem, často bylo zhola nemožné vystrojit zesnulému důstojný pohřeb. Vždyť k nebližšímu kostelu se táhly kilometry neprostupných závějí. A hřbitovní půda byla stejně zmrzlá na kost. Tudíž vykopat hrob nepřicházelo v úvahu. Proto si šumavští horalé osvojili neobvyklý zvyk - tělo nebožtíka dočasně položili na dřevěné prkno, které umístili dovnitř stodoly nebo seníku. Neboť tam se držela chladná venkovní teplota. Zde setrvalo až do doby, kdy bylo možné uspořádat poslední rozloučení a zesnulého se všemi poctami pohřbít.

Do dřevěného prkna pak blízcí vyryli znamení tří křížů, společně s osobními údaji nebožtíka. Vrchol prkna téměř vždy ozdobila stylizovaná stříška. Ta velmi připomíná průčelí domu. Posléze bylo prkno obřadně zasazeno do volné přírody. Nejčastěji v sousedství polních křížů, venkovských kapliček, ale i u okrajů lesa nebo na rozcestích. Taktéž se vztyčovalo podél plotů chalup či vedle hřbitova.

Přízraky ve snech

Některá umrlčí prkna byla prostá, avšak většinu z nich krášlí bohatá výtvarná výzdoba, která hýří širokou škálou nábožensky laděných prvků. Jde o výjevy světců a podobné motivy, například zlomenou svíci, boží oko atd. Kromě nich se hojně uplatnila naivně pojatá kaligrafie písma společně s plastickými dekoracemi. Zdobila se zásadně ta strana, kde spočívalo tělo zesnulého. O definitivní podobu prkna se postaraly zručné ruce zdejších truhlářů. A současně nekompromisně platilo, že každá ves, každičká truhlářská dílna, se pyšnila originálním stylem. Občas se rovněž použilo univerzální prkno, kam postupně přibývala jména zemřelých členů rodiny. Mohlo se též stát, že i mimo zimu byl zesnulý zprvu uložen na umrlčí prkno. Nicméně tam zůstal jen velmi krátce, respektive po nezbytně nutnou dobu, než byl připraven k pohřbu.

Právě truhláři, kteří se věnovali úpravě umrlčích prken, se párkrát zapsali do říše šumavských mýtů. Především tehdy, když zákazník přinesl kvalitní materiál k výzdobě, což řemeslníka občas svedlo k pokušení mu pak podstrčit jiné prkno. Pochopitelně, že horší. Jeden vypečený truhlář prý z takto zcizeného prkna, na němž předtím ležel nebožtík, vyrobil kuchyňský vál pro nevěstu. Jenže nudle, které nebohá žena uválela, jí překvapivě popadaly a samy od sebe poskakovaly po podlaze. Jiný vykuk zase z vyměněného prkna zhotovil postel. Ve snech ho pak trýznily přízraky nebožtíka, jehož prkno ukradl.

Překvapení u rozcestí

Velkým počtem umrlčích prken se honosí pečlivě udržovaná bavorská strana Šumavy. U nás se absolutní většina umrlčích prken přestěhovala do muzejních expozic, v lepším případě byla nahrazena replikami. Pravděpodobně poslední originál, který zůstal dochován přímo na svém původním místě, se ukrývá u modře značené stezky mezi osadami Keply a Horní Kochánov poblíž Hartmanic. Tento kout Šumavy, položený na rozhraní voňavých náhorních plání a příkrých svahů údolí Pstružného potoka – Volšovky, doposud pořád odolává masovému přílivu turistů.

Zdejší dvojice umrlčích prken je poměrně jednoduchá. Vztyčena byla až ve třicátých letech minulého století a připomíná úmrtí Anny a Josefa Schreinerových. Mezi nimi se zdvihá vysoký kamenný kříž staršího data. Ovšem dohromady spolu vykouzlily podmanivé zátiší, z něhož čiší duch staré Šumavy. Těsně po otevření hraničního prostoru obě prkna díky letité patině skoro splývala s okolní přírodou, která tu pocitově působila nesmírnou silou. Teď jsou prkna zrestaurována a opatřena novou polychromií. 

Text a foto: Jakub Hloušek

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1995452
DnesDnes402
VčeraVčera821
Tento týdenTento týden1223
Tento měsícTento měsíc15068

Partnerské weby