Janova zahraniční pouť začala v Německu, kde se jako údržbář a opravář staral o velké stroje ve vodních elektrárnách. Vzhledem k tomu, že jeho „zlaté české ručičky“ párkrát firmu zachránily od maléru, vybudoval si pozici spolehlivého, pracovitého a hlavně šikovného

řemeslníka, který si poradí téměř se vším. A přemýšlí hlavou.

„Práce mě moc bavila, musel jsem si oprášit němčinu, ale to nebyl zase takový problém. Často jsem si psal a volal s Alenkou a společně jsme přemýšleli, jak to bude dál. Pokud bych se usadil v Německu, zvažovala, jestli se sem nepřestěhovat natrvalo. Jenže pak za mnou přišel šéf, že jsou v průšvihu v Argentině, že tam chybí obsluha i údržba. Na rozmyšlenou jsem moc času neměl, v podstatě půlden. Bylo potřeba se sbalit a ještě v noci odletět. Šéf mi nabídl opravdu superplat a ještě nějaké mimořádně odměny. A tak jsem kývl, i když Jižní Amerika pro mě byla tak zvaně španělskou vesnicí. Nikdy jsem tam nebyl, neměl jsem tušení, co mě čeká. Ani Alence jsem nestihl zavolat a zeptat se jí, jestli by jí to nevadilo. Ale mělo jít o dočasnou záležitost, tak jsem si říkal, že jí napíšu nebo zavolám hned po příletu,“ vypráví Jan.

Jenže hned po příletu se mu ztratila příruční taška se všemi osobními věcmi, které  měl u sebe v letadle právě proto, že šlo o důležité kontakty na přítelkyni, na rodinu či přátele. Pravděpodobně mu ji ukradl někdo ve chvíli nepozornosti. Jediné, co mu zbylo, byl pas, který měl v kapse u sebe. Naštěstí mu velmi pomohla firma, a to především finančně.

Po celou dobu, co byl v Argentině, se pokoušel přes internet a různé známé sehnat kontakt na paní Alenu. Marně. Pak jej firma poslala do Paraguaye, kde to bylo ještě o větší divočině, ale o to dobrodružnější a zajímavější.

„Abych se přiznal, věřil jsem, že když se mi nepovede sehnat kontakt na Alenku, ona se se mnou spojí přes firmu v Německu. Jen jsem doufal, že si zapamatovala její název… Byl jsem to vždycky já, kdo se ozýval a volal. Nechtěl jsem, aby utrácela. Jenže čas běžel a já měl jiné starosti, i když jsem na Alenku myslel denně. Paraguay mě uchvátila, přece jen to je země Alberto Vojtěcha Friče, kterého jsem obdivoval už jako malý chlapec. Je to úžasná a kouzly nabitá země. Ve dnech volna jsem cestoval a poznával novou krajinu a lidi. Také mi tu začali říkat Juan Checo (volně přeloženo - Český Honza). Bohužel, jsem při jedné takové cestě onemocněl a trvalo to nějakou dobu, než jsem byl zase schopen práce,“ dodává Jan Černý.

Pan Jan pracovně v Jižní Americe strávil skoro sedm let. Pochopil, že se bude muset vrátit do Čech, aby mohl navštívit svou přítelkyni a vše jí vysvětlit. Jenže jak po návratu zjistil, odstěhovala se a nikdo v okolí nevěděl kam. A tak se po intenzivním pátrání jednoho dne objevil v redakci Spiritu.     

„Třeba ještě čte Spirit a možná se mi ozve…“ vysvětluje svůj důvod Jan.

(luv)

Jak se bude dál příběh Jana Černého vyvíjet?

To se dozvíte v příštím čísle.

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2045404
DnesDnes39
VčeraVčera993
Tento týdenTento týden2936
Tento měsícTento měsíc19757

Partnerské weby