K nádherné zřícenině středověkého hradu Helfenburk vedou dvě cesty, a to od Úštěku údolím potoka nebo od nedalekých Rašovic. Hrad, dříve také nazývaný Hrádek či Hradišťko, patřil ve své době k největším v severních Čechách. A i dnes překvapí zachovalou věží, která

se do poslední chvíle skrývá v hustém lesním porostu, aby se pak náhle vynořila v celé své kráse.  Tento skalní hrad má bohatou historii a váží se k němu i mnohé legendy.

Původně malý hrad postavil kolem roku 1375 Jan z Klinštejna a pojmenoval jej Helfenburk. Hrad však záhy koupil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a učinil ho středem pro všechna arcibiskupská panství na pravém břehu Labe. Patřilo k němu také třináct vesnic a dvě městečka.

K první zásadní přestavbě hradu, která je dodnes patrná, došlo v letech 1375 –1379. Byly vybudovány hradby (měřící v obvodu 277 m a vysoké 12 m) ukončené cimbuřím, v němž se nacházely střílny. Jana Očka posléze vystřídal na arcibiskupském stolci jeho synovec a kancléř krále Václava IV. Jan z Jenštejna (1379 - 1396). Byl to bezesporu jeden z nejvýznamnějších držitelů Hrádku, který sídlo významně zvelebil. Až do svého těžkého onemocnění v roce 1380 to byl společenský muž, který si užíval života plnými doušky. Když se však uzdravil, stal se z něho asketa a většinu času trávil na Hrádku (tedy na Helfenburku), kde se postil, rozjímal a psal náboženské traktáty.

Králův oblíbený alchymista

Po jeho smrti v roce 1400 se v držení hradu střídali arcibiskupové, z nichž významným pro české dějiny byl Konrád z Vechty (1413 - 1431), oblíbenec krále Václava IV. Panovníka si získal patrně znalostí alchymie a věštectví. Jeho vláda na hradě spadala do období husitských válek, takže sem byly převezeny některé klenoty, relikvie a knihy Svatovítského chrámu a pražských biskupů, mezi nimiž byl například i proslulý velký ostatkový kříž z ryzího zlata. Tyto neobyčejně cenné předměty byly uloženy v hradní kapli. Některé z nich rozkázal Václav IV. později převézt na Karlštejn, jiné přečkaly husitské bouře právě na Hrádku, kde byly uschovány až do roku 1480.

Po další desítky let se za mnohdy dramatických okolností vystřídala celá řada vlastníků tohoto hrdého skalního hradu, aby byl na počátku třicetileté války  úplně opuštěn. V listopadu 1620 ho vyplenili a zapálili císařští vojáci a Helfenburk začal rychle chátrat.

Úprav se hlavní věž dočkala v letech 1887 - 90, kdy zříceninu hradu koupil  průmyslník hrabě Josef von Schroll, jenž ji používal jako letní sídlo. Tehdy začala být atraktivní i pro turisty.

Drzí čtyřnozí lupiči

Podle jedné z pověstí je na Helfenburku ukrytý poklad, který hlídá sám ďábel v přestrojení za černého havrana. Podle jiné se tu  počátkem 17. století měly usadit opice, které utekly jednomu šlechtici, jenž si je přivezl ze svých dalekých cest. Opicím se dařilo a začaly se tu rychle rozmnožovat. Údajně jich brzy byly stovky. V takovémto počtu musely být zákonitě velkým problémem pro obyvatele okolních vsí, obzvláště, když začaly pořádat noční loupeživé výpravy za potravou. Mezi vesničany se šířily strach a panika (dokonce se po chalupách šuškalo cosi o čertovo zpropadencích), a tak se snažili drzé opice vyhubit. Jenže nic nezabíralo. Na nezvladatelnou zvířecí tlupu tedy vyrazilo císařské vojsko, které už si s exotickými obyvateli lesa poradilo. Možná právě v té době vzniklo zkomolení názvu Helfenburk na Affenburk (Opičí hrad), jak se o něm ve svém díle Rozmanitosti z historie Království českého zmiňuje Bohuslav Balbín.

Zlato přináší i záhubu

V nedalekých Liběšicích žil pilný a spořádaný mládek, kterého měli všichni rádi. Z ničeho nic se však změnil a celé dny lenošil a lelkoval. Sousedům začalo vrtat hlavou, že přestože nepracoval, po dlouhé roky žil bezstarostně a nenechal si ujít žádnou zábavu. Nikdo však nevěděl, že každou Květnou neděli mládek odcházel na Hrádek, kde se nacházel obrovský poklad. Z něj si v jeden jediný den v roce odnesl zlata, co stačil pobrat. Jednou se však vrátil celý uplakaný a zničený, neboť jeho poklad zmizel. Vyprávěl pak, že když si šel pro bohatství, scházeli z Hrádku dva úštěčtí jezuité a vlekli cosi těžkého. Hned mu problesklo hlavou – jen aby to nebyl hrádecký poklad. A vskutku, když do hradu dorazil, všechno bylo pryč. Po dlouhé dny pak chodil na hrad a zoufale naříkal, že z něj bude žebrák. Za čas skutečně jako žebrák zemřel. A přitom stačilo, aby se vrátil ke svému řemeslu…

Text a foto: Ludmila Veselá

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2165801
DnesDnes270
VčeraVčera695
Tento týdenTento týden1601
Tento měsícTento měsíc11977

Partnerské weby