Na jižním cípu Baltského moře, severovýchodně od Kaliningradského poloostrova, se nachází úzký poloostrov ve tvaru mírně ohnuté duhy - Kuršská kosa. Tento písečný most široký od 400 m do čtyř kilometrů je dlouhý téměř 100 km. Jižní polovina kosy náleží

Rusku, severní Litvě. Kosa vytváří přírodní hranici oddělující část litevského pevninského pobřeží od Baltu Kuršským zálivem. Název poloostrova pochází od starého národa Kurů, jehož příslušníci  jsou dnes již vymizelým západobaltským etnikem.

Baltská Sahara

Kosa vznikla, když začaly ustupovat  poslední ledovce, tedy asi před 13 tisíci lety. Před 5 000 lety se v Baltském moři začaly objevovat na hladině první písečné vrcholy. To byly základy písečných dun, které se neustále zvětšovaly, až se nakonec staly pevninskými výběžky. Tento geomorfologický proces se nazývá driftování a je typický pro jihozápadní oblast Baltu. Další kosy se nacházejí na severním pobřeží Polska a mezi Polskem a Kaliningradem, ale Kuršská kosa je unikátní, zejména svou délkou a množstvím dun – písečných převisů. Díky nim bývá po právu označována jako Baltská Sahara. Pro svou jedinečnost bylo území v roce 2000 zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Legendární dcera rybáře

Mezi místními lidmi se však již po staletí tradují různé legendy o vzniku a jménu poloostrova. V jedné z nich se vypráví, že v minulosti bychom písečný výběžek na místním pobřeží vůbec nenašli, stávaly tu jen rybářské vesničky. V rodině jednoho z rybářů  se narodila dcera, kterou pojmenovali Neringa. Dívka byla velmi krásná, ale zároveň rychle rostla, až se z ní stala obryně obdařená velkou silou. Lidé ji považovali za pomalou a neohrabanou a posmívali se jí. Ona však měla dobré srdce a  nikdy žádnému ze sousedů neodmítla pomoc. Vytrhnout borovici nebo odvalit kámen, aby si mohli rozšířit své pozemky nebo odfouknout mračna zakrývající slunce, pro ni bylo maličkostí. Nejraději však stávala na pobřeží moře a vyhlížela rybáře vracející se z rybolovu.

Pro krásu a sílu Neringy se do ní zamiloval bůh moře a chtěl se s ní oženit. Neringa ho odmítla, a tak nápadník seslal na pobřeží dlouhé bouře, při kterých nemohli rybáři vyjíždět za svou prací a úlovky. Z neštěstí vinili Neringu. Dívka však opět pomohla, několik dní přenášela ve své obří zástěře písek a vršila z něj před pobřežím písečný výběžek, který oddělil přístav od otevřeného moře a zachoval místním obživu. Vděční rybáři pojmenovali poloostrov po neohrožené dívce – Neringa. Toto označení se dochovalo do dnešních dní aNeringa  zahrnuje vesničky litevské části kosy - Nidu, Preilu, Pervalku a Juodkrantė.Kuršská kosa samotná je součástí přístavu Klajpeda.

Co zavinili němečtí rytíři

Obyvatelé se dlouhou dobu snažili zastavit pohyb písečných přesypů, ale než zde vysázeli borovice, trávu a tymián, písek zavál asi 14 původních vesniček. Před mnoha staletími krajinu pokrývaly lesy s duby, lípami, břízami a jilmy. Ve 13. století se však lesní porost stal trnem v oku členům řádů německých rytířů, kteří ho kompletně vykáceli. Tím nevědomky odstartovali nezadržitelnou erozi písečného pásu, který odděluje Kuršský záliv od Baltského moře. Díky silným větrům velké množství písku mizí do zálivu, pohybující se duny se každoročně zmenšují skoro o metr. Nejvýrazněji je to poznat u Parnidžio Kopa, Velké duny u Nidy.

Pásmo těchto písečných přesypů je nejvyšší v Evropě - dosahuje až 50metrových výšek.

Text a foto: Jana Vančatová

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2045412
DnesDnes47
VčeraVčera993
Tento týdenTento týden2944
Tento měsícTento měsíc19765

Partnerské weby