O zvířatech a jejich schopnostech toho bylo již napsáno a řečeno mnoho. Přesto nás stále ujišťují, že ví… Často mnohem více než my. Mají snad možnost vidět dokonce jiné světy? Například ty, kam odcházejí

naši zesnulí?

Šárka měla babičku, kterou milovala nade vše. Jak by také ne, často totiž nahrazovala pracovně vytíženou matku tím nejlepším možným způsobem. Její ztráta ji tedy pochopitelně velmi ranila.

„Babička zemřela šťastná, měla hezký život, alespoň tvrdila všem, že jí nic nechybí,“ vypráví Šárka se slzami v očích. Šárčin tatínek byl o dost let starší než její maminka a zemřel brzy. Byl dost nemocný, přežil dva infarkty, třetí už ne. „Mě bylo v té době šest let, bráškovi deset. Maminka na nás zůstala sama. Pracovala na vysokém postu v jedné firmě, její práce byla časově dost náročná. Neměla na nás tolik času, tak pomáhala babička. Byla tak laskavá a trpělivá, hodně nás naučila. Díky ní jsem našla lásku k přírodě, ke zvířatům. Babička milovala všechno a všechny, hlavně nás. Bydlela v malém domku, kolem byla vždy zvířata. Měla je všechna moc ráda, ale nejvíce kočku Mínu. Babička se často smála, že je její léčitelka, prý jí vždy pomáhala zaléčit bolavé klouby,“ vysvětluje Šárka.

Láska na první pohled

Mína se dožila na kočku velmi vysokého věku. Zemřela na selhání ledvin a v té době jí bylo neuvěřitelných 21 let. Veterinář nad jejím věkem kroutil hlavou, přesto se jí snažil do poslední chvíle pomoci. „Babička její odchod nesla těžce, byla smutná. Míny hrobeček na zahradě neustále zdobily čerstvé květiny. Nemohli jsme se na babiččin smutek dále dívat, proto přišlo rozhodnutí. Musíme jí pořídit nového mazlíčka! Kamarádka měla chovnou stanici s mainskými kočkami, babička je vždy velmi obdivovala. Když ale slyšela, že kočka se dá také koupit a navíc, za jakou částku, vysmála se nám. Přesto si nešlo nevšimnout, jak moc se jí líbí. S kamarádkou jsme se tedy domluvily, že jedno kotě dostanu já za rozumnou cenu. Za pár týdnů už mi spočinulo v náručí. Babička měla navíc svátek, čili byla to šance dát jí dárek. Kočičku babička pojmenovala Terinka a byla to láska na první pohled. Rostla do opravdové krásy, babička se s ní velmi ráda ostatním chlubila. Zcela nahradila Mínu, s babičkou lehávala v posteli a spolehlivě léčila její klouby. Dokonce prý měla i lví podíl na zlepšení jejího krevního tlaku.“

Jenže ani Terinka nemohla vyléčit nemocné srdce Šárčiny babičky. Jednoho dne selhalo. Role se vyměnily, smutná byla Terinka. Rodina o ni začala mít strach, kočka totiž přestala jíst. Jen spala na gauči v obýváku, bez zájmu o cokoli.

Kočka zprostředkovala setkání

A tak rodině nezbylo nic jiného než přivolat zvěrolékaře.

„Veterinář žádný zdravotní problém nenašel, přestože v té době bylo Terince už deset let. Jen špatné zoubky. Vůbec jsme netušili, jak jí pomoci. Obávali jsme se nejhoršího. Nepomáhalo ani to, že jsem s ní zůstala v babiččině domku, abychom ji přemístěním k nám domů nestresovali…

Jednoho dne ale nastala zvrat. Terinka se najednou přišla najíst, krásně po tom dokonce předla. Přišla se i pomazlit. Ta změna mi nešla do hlavy, ale napadlo mě, že se jednoduše smířila s babiččiným odchodem. Jenže gauč vyměnila za ložnici. Ležela v ustlané posteli a nastavovala bříško. Tak to dělala, když tam byla s babičkou. Ta ji drbala na bříšku a Terinka si její mazlení náležitě užívala. Zamrazilo mě, když jsem si toho všimla. Jednou odpoledne jsem se s ní mazlila v obýváku, když najednou zvedla hlavičku, jako by na ni někdo zavolal. Pak se rozeběhla do ložnice. Tam okamžitě zaujala svoji polohu na zádech, začala vrnět a nešlo si nevšimnout, že ji prostě někdo hladí na bříšku! Zírala jsem chvíli mezi dveřmi do ložnice a nemohla uvěřit svým očím. Bylo naprosto jasné, co se tady děje. Babička se chodila mazlit s Terinkou, aby nebyla smutná. A Terinka ji viděla! Já neviděla nic.

Pár dní na to jsem měla Terinku na klíně a sledovala televizi. Zamyslela jsem se. Proč také nemohu babičku ještě jednou spatřit? Otázku jsem položila nahlas a pohladila hebký kožíšek Terinky. Zvedla hlavičku, podívala se na mě, pak za mě a já v tu chvíli ucítila pohlazení po vlasech. Bylo to neuvěřitelné,“ končí Šárka své vyprávění.

Její příběh vypovídá hned o dvou skutečnostech. O tom, že smrt žádný konec bytí není, snad jen naší hmotné formy, a o tom, že zvířata mohou nahlížet tam, kam je nám většinou pohled odepřený.

Naďa Kučerová

Planety radí i varují

Předplaďte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Domeček zdraví

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1658353
DnesDnes1000
VčeraVčera1130
Tento týdenTento týden4504
Tento měsícTento měsíc28687

Partnerské weby