Když se zmíní vatikánské archivy,fantazie většiny z nás zapracuje natolik, že před námi vykreslí obraz ponurých podzemních chodeb osvětlených slepnoucími žárovkami, kde se podél pavučinami potažených stěn táhnou nekonečné řady regálů se zaprášenými svazky a ve výklencích spočívají předměty a

dokumenty, které již celá staletí nespatřily světlo světa. Je však možné, aby se v nepřístupném podzemí Vatikánu skrývaly důkazy o tom, že ve vesmíru nejsme sami? Na to jsme se zeptali spisovatele Miloše Jesenského, autora knihy „Daleká mise“, která vyšla v české verzi letos na podzim. Jak sám s úsměvem říká, odpovědí je „ano i ne“. Tak si to pojďme společně ujasnit.

Není to tak dávno, co papež František prohlásil, že by pokřtil i mimozemšťana. Znamená to tedy, že se Vatikán nestaví odmítavě k existenci jiného, rozumného života ve vesmíru?

Mnozí komentátoři známý papežův výrok sice interpretují ve smyslu, že vstup do církve nemá být upřen nikomu a ze žádného důvodu, ale nemusíme mít obavy ani z toho, pokud ho budeme chápat doslovně. Odpověď je totiž prostá a pro křesťanské teology přijatelná: Pokud ve vesmíru objevíme jinou civilizaci, stojí před pozemskými misionáři snad nejdůležitější úkol od doby, kdy se Kristovi učedníci vydali do světa evangelizovat. Dějiny spásy se v zásadě vztahují na celý vesmír. Pokud jsme si ho zúžili pouze na náš svět, budeme muset uvažovat velkoryseji, přinejmenším v měřítku naší Galaxie.

To zní přímo neuvěřitelně, ale pokud bychom i nám, pozemšťanům, přiznali mandát takových kosmických misionářů, musí přece vycházet z postojů, které formují oficiální názor církve. Znamená to tedy, že Vatikán připouští existenci mimozemských civilizací?

Oficiálně takové prohlášení sice nepadlo, ale diskuze o životě ve vesmíru přesahuje hranice Vatikánu v tom smyslu, že se týká obecně křesťanských denominací. Tak dlouho jsme byli přesvědčování o zpátečnické roli církve v dějinách, o tom, jak se bránila představě, že Země není středem vesmíru a trestala svobodomyslné vědce jako byl Mikuláš Koperník či Giordano Bruno, že jsme nakonec této zjednodušující představě plně uvěřili. Přitom se dizkuse o obyvatelích jiných světů táhne v církvi již více než půl tisíciletí. V jejich existenci věřil například učený františkán Guillaume de Vaurouillon či astronom Jan Kepler, a po nich celá plejáda teologů 18. a 19. století. Pokud se k této otázce nebáli v rámci církve vyjadřovat už v minulosti, proč by se tomu moderní teologové měli vyhýbat teď? A jsme opět u papežova vyjádření z května 2015, které zveřejnilo i Radio Vatikán: „Pokud by například zítra přišla expedice z Marsu a někteří z nich by přišli sem a řekli by, že chtějí být pokřtěni, co by se stalo? Když i nám Pán ukázal cestu, nebylo by prozíravé říkat ne. Kdo jsme my, abychom zavřeli dveře?“ Chápu ty, kteří říkají, že to Svatý otec mínil obrazně, mně ale nedělá problém chápat ho doslova.

Obecně je ale rozšířeno mínění, že náboženství a představa mimozemšťany zabydleného vesmíru se navzájem vylučují. Znamená to tedy, že ve jménu víry jsou nám odpírána nějaké zásadní odhalení? Něco, co se dodnes skrývá v hloubi vatikánských archivů?

Nemyslím si, že Svatý stolec před námi něco zatajuje. Už proto, že nemá co. Teologická diskuze totiž probíhá před očima veřejnosti. I když chápu, že se o ní noviny nezmiňují palcovými titulky. A v tomto směru bych nepřeceňoval ani vatikánské archivy, ačkoli předpokládám, že i tam na badatele čekají překvapující objevy.

Jak se dívat na názory, že v případě kontaktu lidstvo přehodnotí priority a může dojít ke krizi náboženství?

Veřejnost se toho sice obává, ale podle aktuálních výzkumů sociologů a religionistů to nehrozí. Není to žádným překvapením, pokud si uvědomíme, jak dlouhou cestou prošla teologie od středověkého chápání vesmíru k současné astrofyzice. Ve zkratce to lze vysvětlit tak, že od geocentrického modelu vesmíru, jehož středem je Země, přešla teologie k takovému, kde je středem Bůh a spasení se tedy vztahuje na celý vesmír. Mnohým z nás možná přijdou diskuze o tom, zda jsou mimozemšťané zatíženi dědičným hříchem a zda jejich spasení dojde prostřednictvím pozemských misionářů možná kuriózní, ale deklarují připravenost Vatikánu nejen na případný mimozemský kontakt, ale i na aktivní vedení mezihvězdné komunikace s evangelizačním poselstvím.

Promiňte, ale to skutečně zní jako science fiction...

Možná to tak zní, ale vše nasvědčuje tomu, že papežské instituce mají k tomuto tématu již roky rozjeté vědecké programy. A řada astronomických konferencí o životě ve vesmíru má požehnání Svatého otce. Když se ředitel Vatikánské observatoře, jezuita Guy Consolmagno, nechal slyšet, že „každá bytost má duši – bez ohledu na počet chapadel“, znamená to, že v pozadí vatikánského astrofyzikálního programu stále rezonuje otázka misijního díla. Jinak řečeno: Je třeba evangelizovat bez ohledu na případný počet chapadel. Chápu, že mnozí při tom nevěřícně kroutí hlavami, ale astronomové Svaté stolice bez problémů zasazují dějiny spásy do obecné historie vesmíru. Vatikánská observatoř v roce 1993 zřídila jedno z nejmodernějších výzkumných center v arizonském Tucsonu, které spolupracuje s předními vědeckými institucemi na celém světě a pracují v něm na plný úvazek jezuitští astronomové. Zaměřují se na výzkum exoplanet, tedy těles podobných naší Zemi, které mají předpoklady pro vznik a udržení života. A pro nikoho by nemělo být překvapením, že nedávno uspořádali vědeckou konferenci o exobiologii, které se zúčastnilo více než dvě stě mezinárodních badatelů. Vám to nepřipadá jako pečlivé přípravy? Mně ano. A proto se po důsledném studiu všech materiálů pro svou knihu cítím oprávněn tvrdit, že církev je nejen připravena na možnost kontaktu s jinou civilizací, ale zároveň ji i evangelizovat.

LENKA STRÁNSKÁ

Planety radí i varují

Předplaďte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Domeček zdraví

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1683705
DnesDnes224
VčeraVčera1169
Tento týdenTento týden4920
Tento měsícTento měsíc16413

Partnerské weby