Je mnoho lidí, kteří svoji práci milují nade vše. Někteří dokonce tolik, že se jí nedokáží vzdát ani po smrti. Lékaři svou práci mají, nebo by měli mít, jako poslání. Že ji někteří berou smrtelně vážně a to doslova, dokládá příběh Milana, kterého pravidelně kontroloval po operaci lékař. Zvláštní lékař.

Že Milanovi hrozí

smrtelné nebezpečí, zjistili lékaři zcela náhodně. Skrytého zabijáka odhalili díky rentgenu páteře. „Měl jsem s páteří problémy delší dobu, vypadalo to, že mám nejspíš vyhřezlou ploténku. A skutečně, rentgen to potvrdil. Následovalo objednání k lékařům do pražského Motola, kde ale přišli ještě na něco mnohem závažnějšího. Na rentgenu byla jasně viditelná tepenná výduť, nacházela se v hrudníku, ale pokračovala někam níž. Lékař tento problém vyhodnotil jako velmi akutní, výduť mohla kdykoli prasknout. Objednání na operaci bylo prakticky okamžité. Povedlo se a já byl za necelé dva týdny doma. Ovšem řez se táhl od prostředku hrudníku až pod pupík. Hrozila kýla, a byť jsem se snažil se jí vyhnout, nepodařilo se. V řezu se objevila postupně obří boule, kterou bylo nutné odstranit. Tak necelý rok po operaci následovala další. Byť to měl být zákrok podstatně méně rizikový, nakonec nebyl. Po operaci se mi udělalo velmi zle. Následovala léčba, která sice zabrala, ale zabrat dala i mně. Byl jsem naprosto vyčerpaný.“

Podivná vizita

Když se Milanovi konečně ulevilo, sešli se u něj na vizitě snad všichni lékaři z oddělení. Stáli nad ním a zkoumali jeho zdravotní stav. „Bylo mi tehdy už docela dobře. Lékařů i s primářem bylo šest, všichni standardně oblečení v bílých pláštích, kolem krku stetoskopy, nahlíželi do lejster. Jeden se ale držel tak nějak zpátky. Stál opodál, s nikým nic nekonzultoval. Přestože to byl starý pán, určitě tedy i zkušený, vypadal spíše jako ten, který se učí. V podstatě jen sledoval dění. Všichni nakonec odešli, spokojeni s tím, jak se uzdravuji, jen tento lékař zůstal. Přišel k mé posteli a zeptal se, jak se cítím. Já odpověděl, že dobře. On jen pokyvoval hlavou a neustále mě ujišťoval, že vše bude v pořádku. Jeho chování bylo divné, ale nejdivnější se mi zdál fakt, že tohoto lékaře jsem tu viděl poprvé. Všechny ostatní jsem již dobře znal. Když odcházel, ve dveřích se minul se sestrou, která se ani neohlédla. Jako kdyby nebyl. Následovala tedy pochopitelná otázka, copak to bylo za lékaře, s kým jsem měl tu čest. Sestra se na mě podívala jako na blázna. Žádného lékaře neviděla! Začal jsem pochybovat o svém zdravém rozumu. Zanechala snad na mé psychice nějaké následky anestezie? Byl jsem celkem vyděšený…“

Nejste blázen

Druhý den ráno dorazila nová směna, za Milanem přišla jiná sestřička. „Usmála se na mě, ale více mě překvapila její otázka: ,Prý jste viděl našeho pana primáře?‘ Odpověděl jsem jen, že nevím kdo to byl, prostě lékař. Zasmála se, ale její slova mě šokovala. ,Víte, je to náš bývalý pan primář, už nežije. Zemřel před pár lety, ale několik pacientů nám už potvrdilo, že je stále chodí navštěvovat.‘ Zůstal jsem úplně paf. Chvíli mi trvalo, než jsem její informaci pobral. Ale alespoň mě ujistila, že jsem v pořádku a nemám něco s mozkem.“ Milan se se zážitkem svěřil rodině až za několik dní po propuštění. Nevěděl, jak jeho zkušenost přijmou. Nakonec to vzali docela dobře. Mně otevřeně přiznal, co se stalo, věděl, že se smát nebudu. Milan na podobné věci do té doby nevěřil, ale už změnil názor.

Naďa Kučerová

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2015961
DnesDnes351
VčeraVčera777
Tento týdenTento týden1128
Tento měsícTento měsíc12286

Partnerské weby