jak se kdysi 2Když nám něco v rámci zdraví schází, zajdeme si prostě k lékaři. A můžeme si vybrat, kterou obvodní či specializovanou ordinaci navštívíme. To naši prapředci takové možnosti neměli. Doktora si mohli dovolit jen bohatší měšťané, lidé na vesnicích byli odkázáni na takřka

středověké metody lidového léčitelství. A i když byly později zřizovány první lékárny, prostým lidem na jejich služby stejně chyběly peníze. Jak a čím se tedy lidé kdysi léčili, konkrétně v kraji pod Krkonošemi? To vám prozradí PhDr. Daniel Dědovský, PhD., odborný pracovník a kurátor vlastivědného muzea ve Vysokém nad Jizerou. Ten své znalosti čerpal především z knížky novopackého lékaře, vědce a etnografa Dr. Ladislava Klaizla s názvem Jak se léčívalo v Podkrkonoší, ze zápisů v muzeu, ale i z vlastních výzkumů. Praktiky lidového léčitelství jsou totiž u starších generací stále ještě v živé paměti.

Jak se kdysi 3 léčení na bázi pověrLéčení na bázi pověr a náboženské víry

„Nejjednodušší formou léčby bylo zahánění nemocí zaříkáváním, ale i to mělo pravidla. Vzýval se Ježíš Kristus a všichni svatí, tělo nemocného se pomazávalo vodou do kříže a souvisely s tím i další úkony. Hodně důležité bylo, odkud a jak se voda na pomazání brala. Někteří lidé nedali dopustit na vodu nabranou v potoce, přes který se přenášeli mrtví. Takové místo bylo považováno za magické. Voda se nabírala zásadně proti proudu a nesmělo se u toho ani hlesnout, natož promluvit. Tělo nemocného se touto ‚zázračnou‘ vodou nejprve pomazalo, pak se z něj zase stírala a sbírala. Následně se s ní zacházelo velmi obezřetně. Hlavně se nesměla vylít na cestu, kudy chodili další lidé, aby se tito pocestní nenakazili. Proto se odnášela dál od obydlí, vylívala se kdesi na kamení, případně se mohla vrátit zpátky do potoka, odkud pocházela, aby voda ‚neduhy a horkost‘ odnesla. Jak takové zaříkávání vypadalo? V muzeu máme autentický zápis tohoto znění: ‚Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, tato ubohá osoba má oustřele, já jí chci od nich pomoci. Né ale v mé moci, nýbrž Pána Ježíše Krista pomoci. Oustřele oustřelovitá, z čeho jste se vzbouřili, jestli z běhu nebo z větru, jestli z ohně nebo z leku, jestli z jídla nebo z pití, k nám na hory jděte, dřevo štípejte, kamení lámejte, vodu třete, pásek urubte, této ubohé osobě pokoj dejte. K tomu mi dopomáhej Bůh, Otec, Syn i Duch svatý. Amen.‘ Lidé byli kdysi skálopevně přesvědčení, že choroby jsou démonického, tedy nadpřirozeného původu. Věřili, že za nemoci může třeba uřknutí - když o nich někdo něco špatného řekne, uhranutí - když se na ně někdo ošklivě zadívá, zvláště jde-li o cizince s tmavýma očima. Aby ženám nepadl uhrančivý pohled do očí, nosily červený šátek, měly na sobě něco blýskavého. Podobně také muži mívali na oděvu něco červeného, aby to stáhlo případnou pozornost zákeřného pohledu. Konkrétně v Podkrkonoší se ale jako ochranná používala i barva žlutá. Kvůli nebezpečí vniknutí nákazy do těla tělesnými otvory si lidé začali chránit uši a nos. A tak vlastně vznikly první náušnice a piercing. I pouhé leknutí ale mohlo být podle našich předků původcem zdravotních potíží nejrůznějšího charakteru.“

Jak se kdysi 7 dbalo se naDbalo se zejména na prevenci

„Preventivní ochrana před chorobami se soustředila především na náboženské svátky. Kupříkladu Svatoblažejské požehnání mělo zabránit bolestem v krku. Proti nachlazení kněz v kostele přikládal věřícím dvě posvěcené svíce křížem pod bradu a dával jim požehnání. Na Květnou neděli se proti zánětům v krku polykaly posvěcené kočičky. Na Zelený čtvrtek se jedl med, to bylo proti hadímu uštknutí, ale také aby člověka neštípali po zbytek roku ovádi a komáři. Na Vánoce v některých rodinách nesměl v hubníku chybět česnek, aby byli všichni ‚čemesný‘ - tedy zdraví a plní síly.“

Na nastávající maminky a novorozence se dával veliký pozor

Jak se kdysi 5 na nastávající„U těhotných žen se dodržovala celá řada opatření, která měla zajistit, že se jim narodí pěkné a zdravé dítě. Aby se například nastávající maminky takzvaně ‚nezhlídly‘ a nenarodilo se jim ošklivé dítě, odstraňovaly se z jejich dosahu všechny nehezké předměty. Kolébky pro miminka byly závěsné. Zavěšovaly se až u stropu a připevňoval se na ně kolíčky přehoz. V té době totiž byla vysoká kojenecká úmrtnost a veřejnost ovládal strach, že když se dítě dotkne země, mohlo by zemřít. Však se do země tehdy pohřbívalo. Byly to těžké časy a dítě po narození potřebovalo nabrat sílu, aby přežilo. Tetky a báby si v tomto ohledu opět pomáhaly v souladu s pověrami. Aby bylo novorozeně silné, koupaly ho ve velkém pekáči a k tomu si notovaly: ‚No jo, to je krásný a kalý děcko, v pekáči mytý.‘ Když oblékala porodní bába dítěti košilku, musela dávat velký pozor, aby mu ji omylem nenavlékla obráceně. Jinak hrozilo, že bude dítě levák. Na dítě se navíc nikdo nesměl podívat oknem, to by pak šilhalo. Ovšem to mu hrozilo i v případě, že mu někdo nasadí nakřivo čepičku na hlavu. Věřte, že tomu lidé přikládali velkou váhu, kolem porodů, křtů a podobně muselo vše probíhat podle stanoveného řádu. A toho, co se mohlo pokazit, bylo hodně.“

Čarodějné praktiky

„Neštěstí, nemoc nebo dokonce smrt mohly ale člověku, dle mínění vesničanů v podhorské oblasti, přivodit i tajemné bytosti, nečistá kouzla a čáry. V souvislosti s tím zmiňme takzvanou můru nebo morouse, podle toho, zda šlo o ženu či muže. Taková můra se dokázala v noci proměnit na stéblo slámy a v této podobě se mohla dostat do postele a škodit. Člověku, kterého přišla trápit, se pak těžce dýchalo, špatně spalo. Dochovala se pověst, že někdo takové stéblo ráno v posteli našel a zlomil. Na druhý den jeho sousedka vůbec nemohla na nohu. Kolovaly pak řeči, že je právě onou můrou. V rámci čarování Jaroslav Večerník ze Staré vsi zaznamenal vyprávění o tom, jak jistá žena přehodila přes suchou, tedy neplodnou, větev na stromě kus látky, stačilo jí obyčejné prostěradlo. Tahala za jeho cípy, jako když dojí krávu, a do vědra opravdu nadojila mléko. Ovšem kravka jejího souseda začala dojit krev. Čarodějné praktiky mohly zkrátka škodit jak lidem, tak dobytku.“

Jak se kdysi dochované receptyDochované recepty z dob dávno minulých

„Některé léčebné metody byste nejspíš nechtěli zažít a některé medikamenty byste asi nepozřeli. Jaroslav Skrbek, malíř, například ve vzpomínkové knize uvádí, že když jako malý dostal psotník, byla mu podána k vnitřnímu užívání máčka z fajfky. V podstatě dostal jako lék tekutý tabákový dehet. Věřím, že to by probudilo i mrtvého. (smích) Na Semilsku se na stejný problém pro změnu používaly upražené sviňky. To jsou suchozemští korýši, žijí pod kameny. Aby zuby, dasáky, jak se v Podkrkonoší říkávalo, nebolely, chodili lidé na meze okusovat mezníky. Koho přesto zuby rozbolely, šel pro ‚stýblo‘ slámy, která rostla na hrobě. Ovšem mnohem účinnější byla tříska ze shnilé rakve. Když ani ta nepomohla, tradovalo se, že je potřeba sehnat sádlo z hnijícího umrlce. Ze sádla uválená kulička se přiložila k nemocnému zubu, a ten pak prý zaručeně přestal bolet. Některé nemoci měl ‚vytáhnout‘ rozetřený česnek nacpaný na noc do ucha. Na nejrůznější neduhy se jinak hojně doporučovaly obklady. Kdo měl chrapot, dostal na krk obklad z nakrájeného špeku. Na bolest v krku zas byly obklady z odvaru ze sušených hub. V případě záškrtu se vařila čočka v močůvce a dělaly se obklady z toho. Nemocný také mohl dostat napít petroleje, případně jiný recept na záškrt uvádí, že je třeba roztlouci vlaštovčí hnízdo, rozmočit ho v hnojnici a z toho připravit obklady. Medicína to nebyla zrovna voňavá. (smích)

Podobně na oteklé klouby byl úplně nejlepší obklad z čerstvého kravince. Ten se mimochodem doporučoval i kojícím matkám, když měly zánět prsu. Na opařeniny mělo platit bláto z hnojové louže a koho trápila záda tak, že nemohl stát, toho zahrabali do hnoje celého, přímo ve chlévě. Na vysoký krevní tlak jedna podkrkonošská selka, jak zaznamenal doktor Klaizl z důvěryhodných zdrojů v meziválečné době, používala tekutinu vyždímanou z čerstvých koňských kobližků. Tvrdila, že to nechutnalo vůbec špatně. Bylinkářství je proti tomu neškodná a pěkná záležitost. (smích) Má navíc racionální základ, však bylinky obsahují mnohé účinné látky. Na Vysocku se byliny dělily na denní a noční. Denní se sbíraly ve dne a sbírala se nadzemní část, noční se sbíraly v noci a sbírala se podzemní část. Připravovaly se z nich odvary a obklady, čaje a případně sirupy. Mezi hodně užívané byliny patřila chlapice - tužebník jilmový, ta byla dobrá na ženské problémy, ale také na revma, podobně jako křenová placka. Na revma ale údajně zabíralo i vyšlehání pacienta kopřivami nebo popíchání včelami u úlu. K dalším často používaným rostlinám patřil pirvan, tedy hadinec, jitrocel, kterému se také říkávalo celník nebo vopich, nebo třeba libeček na zažívání, mateří líčko - podběl na hnisavé záněty.“

Svatojánské postýlky

„Podle tradice měly bylinky největší, ba přímo magickou, moc na svátek svatého Jana Křtitele. Někteří lidé chystali (a leckde v Podkrkonoší dodnes chystají) doma takzvané svatojánské postýlky. Do malé kolébky či do košíku nasbírali léčivé byliny, jejichž skladba se kraj od kraje lišila, a přikryli je plátnem. Navrch pokládali svaté obrázky, které měly sílu a účinek bylin umocnit. Ve středu postýlky měl ležet obrázek Jana Křtitele, ale protože byl poměrně vzácný, lidé ho často nahrazovali obrázkem Jana Nepomuckého. Když nebyl ani ten, dal se tam Ježíš a ten přebil všechny svaté a bylo to v pořádku. (smích)

Ráno pak našly děti v postýlce nadílku, ležela v malém důlku. Dali ji tam rodiče, ale dětem tvrdili, že v postýlce spal svatý Jan, důlek že je otisk jeho hlavy a nadílku mají od něj. Každopádně bylinky se pak posbíraly, usušily a používaly k léčení.“

Lucie Zemanová

Foto: Pixabay

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2015212
DnesDnes379
VčeraVčera722
Tento týdenTento týden379
Tento měsícTento měsíc11537

Partnerské weby