Naše rodina bydlela přímo naproti hostinci u Rejsků, kde byla na průčelí deska s nápisem: Zde žil a svá díla tvořil spisovatel Antal Stašek. Jistě právě zde napsal i prózu s názvem Blouznivci našich hor. Ta kniha

se mi nikdy nedostala do ruky, jako by se mi vyhýbala.

Mě od klukovských let zajímalo tajemství ztráty urny se spisovatelovým popelem. Údajně ji někdo z náhrobku na semilském Kostofranku ukradl. Ale kdo a proč?

Dozvěděl jsem se jen, že v té knize psal Antal Stašek o mediánech, jak se říkalo spiritistům. Slovník charakterizuje spiritismus jako pověrečnou víru a možnost komunikace s dušemi zemřelých. Ale je to opravdu jen pověrečná víra?

V bytě nad cukrárnou mých vzdálených příbuzných visel obraz, jehož signaturu si pamatuji: „Mediálně přenesl v Semily Rudolf Haney.“ Pokud si vzpomínám, nezobrazoval ten výtvor nic konkrétního. Až poté, co jsem prošel řadu evropských galerií, můžu říci, že to byla čistá abstrakce. Jak k ní mohl dělník Haney dospět?

Můj spolužák a kamarád Václav V., pátrač po „pokladech“, vyhrabal několik takových obrazů z hromady haraburdí v opuštěném baráku na konci jedné cesty, dál již tunelem ve skále pokračuje jen vlak. Myslím, že obrazy jsou v muzeu. Co nutilo jejich autory, aby je namalovali? A namalovali právě takto?

Zažil jsem ještě dobu, kdy se v okolí i v samotném městě duchařilo. Ne, že bych o to nestál, ale měl jsem to od matky zakázáno. Až po letech se mi přiznala, že se jedné seance zúčastnila. Seděli prý v kruhu kolem stolu a drželi se za ruce. Kohosi volali, aby mezi ně přišel. Jedna paní byla médium a odpovídala na otázky jeho hlasem.

„Bylo mi divně, jako kdyby ze mě také chtěl někdo mluvit,“ líčila mi matka.

Neušel jsem tomu o léta později, jako by si mě to našlo i v Praze. Přítelkyně od muzikantského fochu mě víceméně donutila navštívit spolu s ní jistou paní v ulici nad čtvrtí Smíchov. Rozložila na stole pláténko, na kterém byla velkými písmeny seřazena celá abeceda.

„Jo, abych nezapomněla...“

Na prádelníku stálo velké rádio, samozřejmě vypnuté. Paní domu navíc vytáhla zástrčku ze zásuvky.

„Proč to?“ Divil jsem se.

„Aby nám do toho nekecali. Kdo? No duchové, kteří by také s námi chtěli mluvit.“

Na pláténko postavila skleničku dnem vzhůru, na kterou jsme položili prsty. Vyzvala mě, abych si zavolal ducha některého zemřelého. Zvolil jsem umělce ze staré gardy Národního divadla, o kterém ty dvě určitě nikdy neslyšely. Sklenička jezdila po písmenech na pláténku a duch odpovídal naprosto přesvědčivě, pomocí písmen seřazených ve slova. Pak kontaktovaly mé společnice své zemřelé známé. Z vypnutého rádia se ozýval nejprve šum, ale ten sílil ve hřmot, jako když se překřikuje dav. Museli jsme toho nechat. Co to je? To prý se další duchové domáhají toho, aby mohli promluvit. Odcházel jsem otřesen. Něco na té duchařině je. Ale co?

Objasní to někdo?

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1970986
DnesDnes155
VčeraVčera613
Tento týdenTento týden5123
Tento měsícTento měsíc16591

Partnerské weby