Půvabné městečko Beroun, jehož jméno se odvozuje od německého názvu severoitalského města Verony, má také svůj prokletý přízrak. Je jím ohnivec, zvaný „ohnivý Beha“, obávaný přízrak, který se zjevoval vždy, když bylo město ohroženo požárem. Naposledy

byl tento paranormální jev spatřen za větrné noci z 21. na 22. září Léta Páně 1735 nad chudinskou čtvrtí, která vyrostla kolem zřícenin někdejšího dominikánského kláštera u starých městských hradeb. Právě, když zvony odbily půlnoc, spatřila jedna z pomocnic mistra pekaře, jenž chystal oblíbené berounské koláče na takzvaný „Pražský jarmark“, jak se oblohou řítí ďábelské spřežení. Z hořícího kočáru, taženého párem rudých koní s hořícími hřívami, šlehal dlouhý chvost plamenů. „Beha jede nad městem v ohnivém kočáře!“ vřítila se ihned zpět do pekárny. Když její osazenstvo vzápětí vyběhlo ven, spatřilo už jen, jak plamen z duchova kočáru zapaluje jednu střechu městského domu za druhou. Strašný požár, který tehdy zničil téměř celé město, byl takové intenzity, že berounský kronikář zapsal do městské kroniky: „Město hořelo tak strašně, až se voda v kašně na náměstí vařila...“ Beroun tehdy opravdu prakticky celý lehl popelem. Podle kronikáře sice oheň vznikl tak, že máslo, které ženy zapomněly v peci, se vzňalo, vyletělo komínem a zapálilo střechu, ale tomu v Berouně nikdo nevěřil, protože přízrak strašného Behy byl už předtím několikrát spatřen.

Rychtářův smrtelný hřích

Podle prastaré berounské legendy byl Beha původně člověkem, městským rychtářem, ale za to, že nespravedlivě a křivě odsoudil nevinného mladíka k trestu smrti, propadla jeho duše peklu. Nepomohlo ani to, že se později pod tíhou výčitek svědomí sám zabil - sebevražda byla tehdejší společností považována za jeden z nejhorších smrtelných hříchů. V tomto unikátním případě známe ze starých pergamenů dokonce reálné jádro této berounské pověsti. Dlužno poznamenat, že realita je ještě temnější než berounská legenda. Mates Rudolf Beha totiž skutečně existoval, ale nebyl to rychtář, ale bohatý řezník. Po jednom z velkým požárů, které sužovaly Beroun, se Beha oběsil. V matrice se psalo, že tak učinil „nikoli ze zoufalství ze ztráty majetku, ale z fantazie“, za což se tehdy považovaly i stavy blízké šílenství. Tak či tak, brzy se po Berouně začalo mluvit o tom, že Behův duch vstává v noci z hrobu a toulá se městem. Aby mu v nočních rejích lidé zabránili, vykopali podle místní pověsti Behovu rakev, odnesli ji ze hřbitova a znovu pohřbili na neznámém místě. Podle jedněch pramenů za Městskou horou poblíž jeho dvorce, podle jiných na křižovatce cest v Brodcích, protože křižovatky cest byly odjakživa považovány za „uzly osudu“ a místa, kde mocně vládne Hekaté - bohyně podsvětí.

Dcera žila v pobožnostech

Kronikář Josef Vávra v Pamětech královského města Berouna popsal osud Behovy jediné dcery Ludmily, která se zatvrzele odmítala vdát a „žila na pobožnostech“, tedy jen modlitbami za ztracenou duši svého otce, kterými chtěla odčinit „strašlivou otcovu vinu“. Veškerý zděděný majetek věnovala církvi na náboženské účely a v Berouně dokonce založila piaristickou fundaci. Zdá se, že muselo jít o něco ještě horšího než jen o sebevraždu, ke kterým i v té době samozřejmě docházelo. Jako by byl Beha spojen s nějakou černou magií a hrůzostrašnými temnými silami…

Petr Blahuš

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2277749
DnesDnes284
VčeraVčera576
Tento týdenTento týden2204
Tento měsícTento měsíc9998

Partnerské weby