0714pradavne 1Smrt a vše, co s ní souvisí, dnes většině lidí nahání spíše strach. Jen obtížně si lze představit, že naši předkové nepovažovali smrt za nic neobvyklého a byla vlastně součástí jejich každodenního života. Naprosto odlišný byl také přístup k samotným pohřebním rituálům.

 

Veselice a hry místo truchlení

V každodenním životě, úzce spjatém s přírodou, byli staří Slované svědky neustálého vznikání, zanikání a transformace všeho pomíjivého. Na sebe samé pohlíželi jako na součást přírody, a tak ani netoužili být výjimkou ze životního koloběhu zrození a smrti. Právě smrt nepovažovali za nic neobvyklého a na odchod svých blízkých pohlíželi jako na cestu do jiného světa – Návu (Náv je slovanské podsvětí, má podobu louky, kde se pasou duše lidí a zvířat, vládne mu bůh Veles). O tom svědčí i veselost při pohřebních hostinách. Výjimkou nebylo ani hraní divokých her v maskách a přestrojení. Tyto hlučné hry měly zaplašit zlé démony ohrožující duši zemřelého na jeho cestě. Hlasité naříkání a rituální oplakávání pozůstalých mělo zabránit duši zemřelého, aby se vrátila mezi živé. Vědělo se, že není správné ji volat nazpět. Svědčí o tom dochovaná rčení jako například „neplač po nebožtících“. Věřilo se, že opravdové slzy dokáží zemřelého pálit či tížit a tím ho poutat k tomu, co už opustil.

Podstatou všeho byla duše

Duše člověka představovala jeho samostatnou část, která ho opouštěla nejen po smrti, ale i třeba v bezvědomí či spánku. V těchto chvílích mohla být spatřena ostatními. Někdy se zjevovala jako stín, který byl schopen mluvit a pohybovat se. Jindy se objevila ve zvířecí podobě, zejména jako pták (holubice, slavík, krkavec) nebo jako hmyz (motýl či včela). Záleželo na tom, jaké morální vlastnosti měl daný člověk. Když člověk umíral, měla duše opustit jeho tělo s posledním výdechem. Aby nic nebránilo jejímu volnému odchodu, otevíralo se okno. Někdy se nechávaly otvory v truhle, v níž byl nebožtík pohřben.

Poslední rozloučení

Staří Slované věděli, že smrt je nezvratným osudem všeho živého. Proto si ji přáli klidnou a bez dlouhého utrpení. Před uložením do rakve nebožtíka umyli, učesali, oblékli do rubáše a také obuli, aby měl snazší cestu do Návu. Pokud nebyla rakev ještě připravena, pokládalo se tělo na prkno. Nebožtík byl do pohřbu vystaven, aby mu všichni mohli dát poslední sbohem. V předvečer pohřbu se scházela u rakve rodina i známí, aby se modlili, přičemž jim byla podávána „úcta“ v podobě chleba a kořalky. Když se rakev vynášela, byla spuštěna třikrát dolů tak, aby se dotkla prahu domu. Tak se zesnulý rozloučil a požehnal domu.

Jaroslav Svoboda

Foto: archiv a Pixabay

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2201380
DnesDnes451
VčeraVčera603
Tento týdenTento týden1054
Tento měsícTento měsíc11130

Partnerské weby