Věhlasná Nice, luxusní Azurové pobřeží. A hned vedle ligurská Palmová riviéra s mondénním San Remem či půvabnou Ventimiglií. Co jméno, to pojem na mapě pulsujících středisek Středomoří. Přitom kousek odtud

leží panensky líbezné údolí dravé řeka Roya, nad kterým se ostře zubatí Přímořské Alpy proslavené národním parkem Mercantour.

 

Ďábelský vláček

Již samotné údolí představuje prvotřídní inspiraci k nádherným toulkám. Kupodivu zatím pořád ještě zůstalo imunní vůči zhoubné lavině masového turismu. Ať už sem návštěvník putuje ze severně položeného italského Piemontu nebo od prázdninových letovisek pobřeží, všechny přístupové trasy mají společného jmenovatele: nevšední horskou železnici. Ta v úseku vymezeném stanicemi Tende a Breil-sur-Roya spolehlivě obohatí cestování o výjimečné zážitky.

Odvážně zbudovaná trať místy takřka visí nad divokými kaňony. Ladné viadukty se střídají s technicky náročnými tunely a skvěle zajetá motorová souprava úspěšně zdolává zdejší strmé srázy nekonečnými soustavami oblouků i smyček. Ďábelsky nadupaný vláček tu během hodinové jízdy hbitě zvládne bezmála osmisetmetrové převýšení. Jednu chvíli se dotýká kolmých stěn, vzápětí pak poskytuje unikátní panoramatické výhledy.

Přestože výstavba železnice započala již koncem 19. století, plného zprovoznění se dočkala až po I. světové válce. Nyní dostala nádech turistické atrakce. Ovšem v letní sezóně plní vděčnou roli důležité spojnice italského vnitrozemí s pobřežím, krátce střižené přes francouzské teritorium.

 

Olivovníky, sníh a františkánský klášter

K nejvýraznějším pamětihodnostem údolí řeky Roya náleží romantické městečko Saorge. Zdáli připomíná vlaštovčí hnízdo pevně přilepené pod rozeklanou stěnou. A obklopeno je pestrou všehochutí šedivých skal, sytě zelených lesů a křovinaté macchie. Místy, kde mírnější sklon okolních úbočí umožnil vznik obdělávatelných teras, se košatí nízké olivovníky. Ačkoli Saorge jednoznačně dýchá Středomořím, bílá sněhová pole sousedních strání začínají kousek za jeho posledními zídkami.

 Do centra Saorge zbývá od železniční zastávky půlhodina chůze. Nicméně jsem si v mapě vytipoval o něco delší turistickou stezku. Časový údaj prezentovaný rozcestníkem mi však připadal silně nadnesený. Zprvu šplhám serpentinami sotva znatelné pěšiny skrze hustou macchii. Členitá krajina a blízkost alpských štítů společně vyčarovaly ryze horskou atmosféru znásobenou řadou parádních vyhlídek. Poté se nořím do stínu borového lesa a pomalu se prodírám přes popadané kmeny. Brzy mi dochází, že jsem absolutně podcenil detailní studium trasy. Nakonec se ocitám vedle horní hrany útesu. Hluboko dole se u okraje suťoviska krčí vytoužené Saorge. Rozcestník nelhal.

Avšak nádherná dvouhodinová oklika stoprocentně stála za námahu. Radostně se potuluji chaotickým labyrintem chladných uliček a důmyslných průchodů. Polední ticho přerušuje jen odbíjení zvonu. Nikde nikdo, všichni drží pravidelnou siestu.

Nejdůležitější místo v bohaté škále zdejších památek zaujímá komplex františkánského kláštera. Založen byl počátkem 2. čtvrtiny 17. století. Ale kamenná střešní krytina, masivní zdivo a jednoduchá vnější výzdoba mu propůjčily daleko starodávnější patinu. Tiše proplouvám klenutým refektářem, zšeřelou chrámovou lodí, strohými chodbami i podloubím rajského dvora. Následně uvnitř klášterního areálu obdivuji užitkovou zahradu prosycenou dráždivou vůní čerstvých bylinek. Tady se doopravdy nadobro zastavil čas.

 

Město na pomezí

Ostatně naprosto shodný ráz si uchovala všechna přilehlá sídla. Včetně rázovitého Tende, hlavního střediska horní půle údolí. To se taktéž vlní po příkrých svazích a chová v sobě jedinečný francouzsko-italský koktejl daný pohraniční polohou a dramatickým vývojem. Stačí si pečlivě prostudovat zdejší památník obětem II. světové války: Scaramuzza, Sordello, Tagliaferri, Toesca… Drtivá většina příjmení zní čistě italsky. Rozluštění je jednoduché. Do roku 1947 totiž celé údolí řeky Roya patřilo vedlejší Itálii. Teprve poté se v důsledku Pařížských mírových dohod stalo součástí Francie.

Nejníže u hlavní silnice se táhne živá hlavní třída s obchody, pekárnami, parčíky. Další stupně vyplňují kaskády spletité sítě obytné zástavby. Nakonec z vrcholu této živoucí pyramidy vyčnívají vzhůru pozůstatky opuštěného hradu. Respektive robustní okrouhlá věž a izolovaný zub zborcené zdi. Hradní palác vzal úplně za své. Pravděpodobně si ho místní obyvatelé zcela rozebrali na stavební materiál. Volný prostor se nyní dočkal důležitého uplatnění, neboť slouží jako obecní hřbitov. U něj se otevře fantastické panorama: střechy městských stavení budí dojem kompaktního plastického mraveniště, nad kterým se majestátně zvedá monumentální průčelí kostela.

Ihned vedle hřbitova se klikatí pěšina směřující k pitoreskní středověké kapli svatého Spasitele, posazené do sedla mezi dvěma jen těžko schůdnými útesy. První útes díky velmi vzdušné ferratě přitahuje pozornost všech milovníků adrenalinu, takže pro odvážlivce schůdný je.

Po výletě ke kapli se spokojeně poflakuji těsným labyrintem starobylého jádra. A podvědomě čekám jen na okamžik, kdy se proti mně zpoza rohu vyřítí otlučená „kachna“ s neurotickým Louisem de Funésem za volantem. Bohužel, slavný komik již dlouho není mezi námi. Místo kultovního citroenu z temného průchodu vyběhnul neméně hysterický podvraťák, nemilosrdně pronásledovaný obdobně naladěnou paničkou…

Text a foto: Jakub Hloušek

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2216742
DnesDnes54
VčeraVčera541
Tento týdenTento týden1139
Tento měsícTento měsíc9267

Partnerské weby