Největší pískovcový monolit na světě a zároveň nejposvátnější místo australského kontinentu. To je Ayersova skála neboli Uluru, již 40 000 let uctívaná Aboridžinci, původními obyvateli kontinentu, jako křižovatka přírodních sil, sídlo duchů chránících živé i jako místo, kde staří

předávají své vědomosti mladým. Vydejte se s námi do těchto míst.

Mýtičtí lidé a zvířata na nás promlouvali z legend a bájí, které zachycovaly informační desky lemující stezky okolo skály. Místní jména dávných duchovních bytostí se v nich mísila s aboridžinskými výrazy i angličtinou a kdo chtěl, mohl představy nechat volně proudit svou myslí. Času bylo dost, vstupenka do národního parku za 25 dolarů je na tři dny a stezka kolem Uluru měří jen deset kilometrů.

Monolit fascinujících rozměrů

Naši civilizaci, milující vědu a čísla, zajímají ale fakta. I těch je dost. Vrchol Uluru se tyčí 863 metrů nad mořem, v podzemí se však prý ukrývá ještě tři až pět kilometrů tohoto jednolitého pískovce! Skála je stará neuvěřitelných 600 milionů let. V roce 1985 byla navrácena lidem kmene Anangu, kteří ji ihned pronajali australské vládě. Ta ji od roku 1987 spravuje formou národního parku Uluru-Kata Tjuta.

Chcete-li se přesvědčit o mohutnosti Uluru, můžete na něj vystoupat a ignorovat přání domorodců, abyste to nedělali. Pokud přesto chcete horu zdolat, na nepříliš dlouhé, ale příkré, stoupání se můžete vydat jen z jednoho bodu, navíc brzy ráno, než se povrch skály rozpálí až k padesáti stupňům Celsia. O výstup se můžete navíc pokusit jen tehdy, pokud vám to dovolí rangeři. To znamená, že se nesmí očekávat teplota přes 36° C, nesmí příliš foukat vítr, povrch nesmí být vlhký a nesmí být více než jedenáct hodin dopoledne. Možná i z těchto důvodů na vrchol tedy dnes vystoupá už jen každý čtvrtý návštěvník z deseti…

Požehnání na další cesty

My jsme, bohužel, nemohli Uluru ani obejít. O loňských Vánocích, kdy jsme do těchto míst Austrálie zavítali, totiž díky mimořádně silnému tajfunu na Filipínách lilo tak, že národní park byl na několik dní uzavřen. A tak jsme se na něj nemohli vydat, jen se k němu přiblížit z alsfaltky a nechat na sebe působit tajemno tohoto narudlého strmého kusu drsného pískovce.

Ticho a mystika. To byl hlavní znak Uluru ve dne. Večer na dvou rozlehlých parkovištích, určených pro pozorování odrazu zapadajícího slunce na skále, bylo podstatně rušněji. Barvy byly obdivuhodné, stejně zajímavé ale bylo sledovat lidi pozorující Uluru.

Na noc jsme odjeli za vycházejícím Měsícem, ven z národního parku a pryč od jeho jediného přeplněného kempu. Okolní polopoušť po deštích rozkvetla a vstřebala do sebe magično vysílané Uluru.

S rozbřeskem v ještě snesitelných 28° C nás přišel pozdravit první pštros a první klokan. Byl čas se vrátit. My ale vyrazili mezi slepencové homole Kata Tjuta, které jsou sice méně posvátné, ale i tak zajímavé, a navíc je zde umožněn volnější pohyb.

O tom, že má Uluru magickou sílu, jsme skálopevně přesvědčeni. Naši úctu má za to, že nám tato hora požehnala na cestu a my celých 12 000 kilometrů po australském kontinentu ujeli bez jediného problému.

Jiří a Irena Páleníčkovi

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1915765
DnesDnes223
VčeraVčera849
Tento týdenTento týden1974
Tento měsícTento měsíc12105

Partnerské weby