Vrcholu hřebene Wülpelsberg, rozkládajícího se podél řeky Aare mezi obcemi Waldegg a Brug, dominuje hrad Habsburg. Hrad nese jméno tohoto mocného rodu, který výrazně ovlivnil vznik Švýcarské konfederace. Původně byli Habsburkové hrabaty v Alsasku, kde

založili v roce 1000 Ottmarsheim jako sakrální centrum a žili na hradu Butenheim. Zdá se, že rodina se trvale usadila již v 10. století v oblasti Aargau. Kolem roku 1020 postavil Radpot společně se svým bratrem Wernerem, biskupem ve Štrasburku, opevnění Habsburg. Během této doby se rodina věnovala kromě habsburského domovského kláštera Ottmarsheimu v Alsasku také klášteru Muri v Aargau.

Šlechta z Jestřábího vrchu

Habsburkové jsou poprvé zmíněni v listině z roku 1108, kde byli tehdy uvedeni s přídomkem Havichsberch (Habichtsberg = Jestřábí vrch), v mladších pramenech jsou již zapsáni jako Habsburg. Že se název hradu přenesl i na jméno mocného šlechtického rodu, bylo kolem roku 1100 mezi šlechtou zvykem. Když se rod stal jedním z nejmocnějších v Evropě, stal se rodový hrad (ve 13. století) bezvýznamný. Jako rezidence byl brzy nevhodný, a proto byl předán jako léno habsburským ministeriálům. Ota II. byl v roce 1108, po polním tažení císaře Jindřicha V. proti Maďarům, obdarován různým zbožím a právy v oblasti Aargau a Alsasku. Jeho vnuk Albrecht III. zvaný Bohatý získal velkou část dědictví rodu z Lenzburgu. Jako zastánce Hohenstaufů a přívrženec krále Barbarossy si ​​nechal udělit v léno práva župy Curych a Aargau. Během bezvládí, chaotické doby po smrti Fridricha II., Habsburkové začali neúprosně posilovat svou pozici a samostatně se rozvíjet.

Mocný král Rudolf IV.

Od roku 1282 nosili Habsburkové titul vévodů Rakouských a stali se členy rakouské císařské rodiny, a to až do současnosti. Albrecht IV., ženatý s Heilwigou (sestrou hraběte Hartmanna z Kyburgu), zemřel v roce 1239 nebo 1240 ve Svaté zemi. Hrabě Rudolf IV., budoucí král, v bitvách mezi císařskou a papežskou stranou a během interregna (mezivládí) nemilosrdně rozšiřoval své panství. Díky chytrým spojenectvím a rafinovaným manželským spojením neuvěřitelně rozšířil svůj majetek. Brzy byl tak silný a respektovaný, že byl povolán kolem roku 1258 jako soudce ve sporu v kantonu Uri mezi rody Izzeli a Gruoba. Roku 1273 byl Rudolf IV. zvolen římsko-německým králem. Ani jako panovník se nezajímal o starou rezidenci Habsburků. Po vymření hraběcího rodu Kyburgů převzal Rudolf IV. jako „ochránce“ dědičky Anny západní kyburgské dědictví, později si přivlastnil také východní majetky. Odpůrci se museli podvolit síle jeho zbraní. Tak porazil barony z Regensbergu a hrabata z Toggenburgu, kteří si jako příbuzní Kyburgů nárokovali dědictví. Rudolf IV. úspěšně bránil rozšíření moci savojské dynastie a biskupství v Basileji. V tomto směru se stal nejmocnějším územním pánem. Jeho říše se dělila na správní obvody a úřady, aby je lépe udržel pod kontrolou. Již za jeho vlády se začala panství a práva Habsburků, v každé části království, zapisovat do registrů a urbářů. Významným feudálním pánem byl Rudolf IV. také v oblasti dnešního Švýcarska.

Petr Šafránek

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1971073
DnesDnes242
VčeraVčera613
Tento týdenTento týden5210
Tento měsícTento měsíc16678

Partnerské weby