0143kruté2Krutost středověkých soudů byla mnohdy nesmírná. Není tedy divu, že ještě dlouho po exekuci si místní lidé s hrůzou šeptali o tom, čeho byli svědky. Zvěrstva na popravištích také vytvořila mnoho pověstí, které přežily až dodnes. Jedna z nejkrutějších

poprav v dějinách českého hrdelního práva, která se stala také základem pro vznik unikátní legendy, se odehrála na počátku 17. století na popravišti v Ústí nad Labem. Tehdy byl z nařízení nesmírně tvrdého německého pána Rudolfa Bünau, sídlícího na zámku v Krásném Březně (který, jak ukazují četné zápisy v apelačních knihách, byl pro své poddané skutečně noční můrou) odsouzen k smrti vrah a zloděj medu Hans Heidenreich. Pro své zločiny byl tento mlsoun sladkého nejprve přivázán na popravčí stolici, načež mu kat vyřízl pupek a přibil ho hřebem k jednomu ze šibeničních břeven. Pak byl Heidenreich donucen vstát a krvácející tak dlouho chodit, respektive se už jen plazit, kolem šibenice, než mu z vlastních útrob nevyhřezla všechna střeva. Před královským magistrátem města Ústí nad Labem o tomto děsivém divadle vyprávěla ještě v roce 1709 předvolaná trojice starců z Jílového – sedmdesátiletý sedlák Thiele, šestasedmdesátiletý zahradník Gaube a o dva roky mladší sedlák Guth, kteří o popravě slyšeli od svých prarodičů. Je zajímavé, že se od dob exekuce zloděje medu v Ústí a jeho okolí dlouho tvrdilo, že - údajně jako důkaz usvědčení - na větrušské popraviště vůbec nelétají včely…

Obávané lámání v kole

I přes výjimečnou krutost použitou při této exekuci však lze ve středověkých a raně novověkých rozsudcích nalézt jistý řád a symboliku při trestání těch samých zločinů. Například za křivé svědectví, přísahu či rouhání kat vyřezával odsouzenci jazyk (v těžších případech mu ho vytáhl vyříznutou dírou v týlu), zatímco zrádci sloužící více pánům bývali rozčtvrceni a jejich ostatky rozházeny do všech světových stran. Smrt v plamenech na hranici byla určena nejen pro čarodějnice a černokněžníky, ale také pro žháře a svatokrádežníky. Ženy, které zabily své novorozené dítě, skončily zahrabány zaživa v zemi a ještě jim bylo navíc jejich proradné a kruté srdce symbolicky proraženo zaostřeným kůlem. Vůbec nejtěžší trest, lámání v kole, jehož poslední obětí byl u nás před jeho zrušením otcovrah Hynek Schiffner, který se stal námětem pro K. H. Máchu k napsání básně Máj, bylo určeno hlavně pro lapky a lupiče, kteří přepadávali pocestné na cestách. Není tedy divu, že „pouhé“ oběšení nebo setnutí hlavy bylo ve skutečnosti kvůli rychlosti a bezbolestnosti pro řadu zločinců jakýmsi posledním dobrodiním. Například v roce 1565 byl v České Lípě sice odsouzen k lámání v kole lupič Paul Windisch z Varnsdorfu, ale pro četné přímluvy mu byl trest zmírněn na stětí mečem.

Josef II. zrušil trest smrti

Všem zločincům stejně se v Čechách začalo měřit od roku 1768, kdy u nás začal platit nový trestní zákon - „Hrdelní právní řád“ - vydaný císařovnou Marií Terezií. Její syn Josef II. v roce 1787 trest smrti, stejně jako šibenice a pranýře, u nás zcela zrušil, ale násilnosti v časech pozdějších napoleonských válek hrdelní trest znovu v roce 1795 obnovily, byť už jen pro trestný čin velezrady. V roce 1803 byl vydán nový Zákoník o zločinech těžkých a policejních přestupcích, který opět rozšířil škálu zločinů, za které se popravovalo. Exekuce však měly napříště probíhat „jen“ formou oběšení a už nikoli veřejně (pro vojáky zůstal trest smrti zastřelením).

Petr Blahuš

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2071786
DnesDnes948
VčeraVčera982
Tento týdenTento týden4234
Tento měsícTento měsíc18822

Partnerské weby