Díky posledním vykopávkám v Údolí králů si mohli egyptologové udělat představu o tom, jak staří Egypťané žili, jak mysleli i co soudili o smrti a záhrobním životě. Zdá se, že v dávných dobách Egypt převzal základ všech pozdějších názorů na

život od jiných národů. Snad od Kréťanů, jejichž kultura byla starší než egyptská. Ve starém Egyptě byly velké třídní rozdíly. Existovaly tu naprosto uzavřené kasty.
Nejvýše nad celým světem stál v očích Egypťanů faraon, přímý syn bohů, a jeho rod, o němž se tvrdilo, že vyšel z pyramid hned po potopě světa, jakožto jediný pozůstatek starého krásného ráje, v němž bylo vše krásné a ušlechtilé. Bozi, když ničili pro hříchy pozemský ráj, poradili nejctnostnějším lidem, aby se uchýlili do malých pyramid a tam přečkali potopu světa. Tak byly zachovány lidstvu, které přišlo později, božské zákony, jež trestají zlé a odměňují dobré. Tím bylo dáno jaksi samo sebou, že rod faraonů měl moc určovat zákony a životní běh tehdejšího světa, ale i vědu, zejména duchovní, umění, které mělo vlastní kánony (neuznávalo například perspektivu), architekturu atd. Vladař byl zkrátka vším. Byl pro poddané dárcem života jako bohové, ale i… „sluncem, které dáno je světu, nechává zářit svou tvář nad Egyptem a skví se nad zeměmi jako Ra nad mořem. Je spravedlivý vládce, pobožný k bohům, mírný k lidem, silný, spravedlivý a velkodušný, nepřítel lži, dárce dobra a pán svých žádostí, který netrestá zlé tak přísně, jak to zaslouží, a dobrým dává více, než co zaslouží...“
Vysokou kastou byli kněží, kteří byli „nesmrtelní“ a nesměli se dotýkat žen, nebyli-li lékaři. Ti stáli nad uměním, vědou i architekturou. Následovala kasta velitelů vojsk, kde se však mohli uplatnit i prostí vojáci svou statečností a rozvahou, pak státní hodnostáři, kde se zase nemohl nikdo vyvýšit jinak než služebními léty. Postavení ve státní správě bylo určeno už zrozením. Do dalších kast patřili obchodníci a řemeslníci, mezi nimiž stáli nejvýše výrobci cihel a pergamenů, písaři a vážní na trzích, pak příslušníci kasty, jež pracovala v obrovských zahradách podél Nilu. Až poté následoval obyčejný lid, ale svobodný, a hluboko pod ním byli otroci.
Láska mezi dvěma příslušníky různých kast byla předem vyloučena. Egypťané věřili, že pozemský život je jen odrazem záhrobního života, který rozhoduje o tom, kdo a jak se může uplatnit. Egypťané také věřili ve stěhování duší. Věřili, že mrtví stojí po smrti pod ochranou svých lokálních božstev. Smrt byla v lidských představách pod vládou boha Osirise, kterého zavraždil jeho bratr Seth, ale jenž pak vstal z mrtvých, aby soudil i živé. Jak mohl vstát z mrtvých Osiris, tak mohl vstát každý, komu byla známa formule Osiridova, kterou svěřil svému synovi Horovi. Kdo znal Osiridovu magickou formuli, toho převezl převozník do nebeské říše mezi blažené. Ovšem za předpokladu, že žil na zemi hrdinným a ctnostným životem. V soudním sále, v „síni obou pravd“ se dostala duše před soudce s jestřábími, hadími, psími či jinak příšernými hlavami. Mrtvý předstoupil před Daleký krok, Pojídače stínů, Plamenný dech, Ohnivou nohu, Lamače kostí... Když je ujistil, že nespáchal žádný ze čtyřiadvaceti těžkých hříchů, že se nerouhal božstvům ani faraonovi, že neubližoval vdovám ani sirotkům, že nelichvařil a neobohacoval se na úkor chudých, netýral otroky a nezneužíval dcer a manželek, že nekradl a nečinil jiným, co sám nechtěl, aby jemu bylo činěno, bylo jeho srdce zváženo bohem se šakalí hlavou Anubisem. Jako závaží tu sloužila pštrosí pera. Výsledek vážení zapisoval Bůh moudrosti s Ibisovou hlavou, hlídaný posvátnými zvířaty - psími opicemi. Byl-li nebožtík uznán vinným a nehodným pro ostrov blažených, byl odevzdán Pojídači podsvětí.
Žádný národ nevěnoval takovou péči mrtvým jako Egypťané. Ti věřili, že má člověk kromě těla i duši, která je nesmrtelná a může se vrátit k tělu. Proto se starali, aby tělo zůstalo, pokud možno, neporušeno a stavěli obrazy mrtvých, aby jejich duše měly někde zachovány rys své pozemské minulosti pro případ znovuvtělení. Proto dávali mrtvým do hrobů i jídlo, aby mohli žít dále, proto jim přidávali do hrobu i jejich otroky. Když odešel vznešený Egypťan k „západu“, nastal pro pozůstalé čas smutku. Nechali si narůst vlasy a vousy, oblékli se do bílých šatů, obličeje si potřeli hlinkou, prachem a popelem si posypali hlavy, tloukli se do prsou a roztrhali na sobě roucha. Pak odevzdali nebožtíka do Města mrtvých, kde bylo jeho tělo podrobeno drahému balzamování. To zajišťovali opovrhovaní otevírači mrtvol. Kamenným nožem tělo otevřeli a vyňali z něj vnitřnosti. Poté vyjmuli pomocí dlouhých a zahnutých drátů nozdrami i mozek. Pak vložili tělo na sedmdesát dní do solného roztoku. Když bylo tělo takto konzervováno, byly břišní a hrudní dutiny vymyty palmovým vínem a naplněny bylinami a vonnými pryskyřicemi. Místo srdce vložili do těla sošku posvátného skarabea (vruboun posvátný). Ten byl obrazem Boha slunce, který prý také valí před sebou sluneční kouli tak, jako chrobák svou kuličku trusu, do níž vložil svoje vajíčko. Egypťané věřili, že když místo hříšného srdce vloží skarabea s nápisem, který měl kamennému chrobákovi připomínat, že nemá svědčit proti svému pánu u posledního soudu, bude mít nebožtík dostatečné množství omluv. Potom ovinuli nebožtíka množstvím obvazů napuštěných sádrou a pryskyřicemi. Začalo se prsty, přešlo na ruce, údy a pak nakonec balili celé tělo, takže na mumii bylo navinuto na 5 000 metrů obvazů. Ty na povrchu zdobily hieroglyfy, které svým obrázkovým písmem měly být mrtvému průvodci do záhrobí. Nad hlavou byla namalována nebožtíkova tvář a případně nasazena maska ze zlata, stříbra a drahých kamenů, načež to bylo znovu zabaleno a vloženo do „schránky života“ - rakve dlabané tak, aby se sem vešly i nádoby s vnitřnostmi a „kniha mrtvých“, která obsahovala návod, jak se má člověk chovat po smrti.
(kýr)

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1993541
DnesDnes44
VčeraVčera597
Tento týdenTento týden4561
Tento měsícTento měsíc13157

Partnerské weby