Paní Věra z Prahy nás požádala. „Můžete napsat něco o terapii tmou? Dostala jsem nabídku, ale váhám, zda ji vyzkoušet.“

Již před několika tisíci lety se v Tibetu, Číně či Japonsku mniši zavírali do temných prostor na dlouhé týdny, či dokonce měsíce, aby se spojili se svým vyšším já a rozšířili své vědomí, nalezli odpovědi na určité otázky, aktivovali svůj

potenciál. Obecně se uvádí, že je tato terapie v podstatě holotropním prožitkem, směřuje ke sjednocení těla a duše. Je vhodná k sebepoznání v rámci seberozvoje. Může pomoci jedincům, kteří se potýkají s kožními problémy, trpí poruchou příjmu potravy či nějakými vnitřními bolestmi. Jak dlouho terapie trvá? Běžně sedm dní, jako maximální délka pobytu se uvádí sedm týdnů.

Lidé, kteří terapií prošli, obvykle uvádějí, že zejména první tři dny ve tmě, v tichu a samotě pro ně byly náročné. Není snadné přijmout ztrátu kontroly nad časem, prý se rozpustí vaše ego, stanete se ničím a zároveň vším. Z hlediska funkcí těla lze říci, že začne lépe pracovat vaše šišinka mozková (hormon, který produkuje, reguluje rytmus spánku a bdění). Dochází ke snížení hladiny cholesterolu, zmizí symptomy stresu. Pobyt ve tmě ale prožívá každý zcela individuálně, je provázen množstvím nejrůznějších vjemů a emocí, vizí či vzpomínek, a to jak pozitivních, tak negativních. Nedoporučuje se jedincům, kteří trpí psychickou poruchou.

Terapií tmou nedávno prošla i Kristýna Štosková Radová a my využili příležitosti a o prožitku si s ní popovídali.

Čím vás terapie zaujala, proč jste do toho šla?

„Vůbec poprvé jsem se o ní dozvěděla, když jsem byla ještě dítě. Tehdy jsme se sestrami doprovázely rodiče a zúčastnily se jedné muzikoterapeutické akce. Zaslechla jsem tam
rozhovor o cikánce, která dělá muzikoterapii ve tmě. Přišlo mi to jako skvělý nápad pracovat s nástroji, a hlavně se zvukem, když člověk nic nevidí. Tehdy jsem samozřejmě nechápala terapeutický rozměr, ale z nějakého důvodu mi ta slova utkvěla v paměti. Později jsem se při různých hrách, meditacích a při tanci setkávala s technikami, u nichž si člověk zaváže šátek přes oči a ocitá se ve tmě. Ponoření do tmy pro mne bylo vždy vzrušujícím zážitkem, protože jsem cítila větší spojení se svým tělem a zároveň větší citlivost na zvuky a další vjemy z okolního prostředí. Jako by tělo začalo fungovat na jiném principu. Stalo se pozornějším a soustředěnějším, ale zároveň bylo uvolněné. Když jsem se před pár lety od známého dozvěděla, že se pořádají pobyty ve tmě, zaujalo mě to. Myšlenka, že bych se toho sama zúčastnila, přišla asi před dvěma lety. Cítila jsem, že si potřebuji odpočinout od civilizace a načerpat novou sílu a inspiraci. Správný čas na realizaci pobytu nastal ale až letos na jaře. Pojala jsem to jako velký jarní úklid myšlenek a po dobu sedmi dní jsem se přes Velikonoce uchýlila do tmy.“

Co jste od pobytu ve tmě očekávala?  

„Myslela jsem, že mi dá jakýsi nadhled. Měla jsem představu, že pak vyjdu ven a budu přesně vědět, co mám dělat, že vyhodím všechny zbytečnosti, co nepotřebuji, a začnu úplně nanovo. Skutečnost je ale taková, že stále ještě zpracovávám vjemy a ve spoustě věcí rozhodně jasno nemám. Ze současného hlediska mi to ale nepřijde podstatné, a tak by se dalo říci, že pobyt ve tmě dokonce má očekávání předčil. Ale musím přiznat, že spolu s očekáváním se před vstupem do tmy dostavily i strachy. Začala jsem se bát, zda to zvládnu, jestli ten týden ve tmě jenom sama se sebou není na mě moc.“

Co vám ten prožitek dal?

„O tom, jaký můj pobyt ve tmě byl, bych mohla napsat knihu, ale stejně bych nebyla schopná přesně sdělit, co jsem prožívala a cítila. Je to velmi individuální záležitost a podle mne zaleží hodně na tom, co si s sebou člověk nese, co potřebuje v tu dobu pochopit a zpracovat. Já již na začátku pobytu poprosila o jemný a láskyplný průběh a dalo by se říci, že mé přání bylo vyslyšeno. Temnota mi umožnila pocítit propojení těla, Země a vesmíru. Zní to abstraktně, ale je to ta nejpodstatnější věc v našem životě. Všichni toto spojení máme, my tím spojením vlastně jsme, jen si to neuvědomujeme. Momentálně se to v mém životě projevuje tak, že nezabředám zbytečně do situací, snáze se spojím se svým srdcem a intuicí. Dokážu lépe naslouchat ostatním a mám pocit radosti nepodmíněný tím, co zrovna dělám. Abych k tomu došla, musela jsem se nejdříve během pobytu postupně odstříhávat od programů mysli, což bylo provázeno pocity neurčitého strachu a vln naprosto nemožných a nepříjemných myšlenek a představ. Věděla jsem, že se jedná o krizi, kterou musím projít. Sice mi to neulehčilo prožívání emocí ani tok myšlenek, ale udrželo mě to v odhodlání vytrvat. Po překonání krize nastal jakýsi propad nebo posun, začala jsem vnímat své propojení s prostorem. Ten se pro mne stal bezpečným útočištěm a vnímání toku času ze měnilo. Cítila jsem obrovskou vděčnost a zažehnutí vnitřní radosti z bytí. Vše, co jsem měla za dlouhý čas nastřádáno, co jsem si naprosto zbytečně tahala s sebou, jsem byla konečně schopná odložit. Tím můj pobyt ve tmě skončil a já vykročila zpátky do světla.“
Doporučila byste pobyt ve tmě i dalším lidem?
“Doporučit ho lze, ale určitě ne plošně všem. Je to jedna z mnoha cest poznání, člověk by měl vnitřně cítit, jestli je tma pro něj vhodná. Jde o velmi intenzivní prožitek a zdaleka ne všichni jsou schopní ho zvládnout. Člověk musí umět dobře naslouchat sám sobě, není to o tom něco si dokazovat. Je dobré určit si motivaci a naslouchat svému srdci, které řekne, zda je to to pravé. “

Lucie Zemanová

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

2237989
DnesDnes124
VčeraVčera970
Tento týdenTento týden1927
Tento měsícTento měsíc14054

Partnerské weby