Novozákonní příběh krásné Salome a popraveného Jana Křtitele zná většina z nás. Víme také, že Jan Křtitel nebyl spokojen s vládou Heroda Antipy. Vyčítal mu, že se zamiloval do své vlastní švagrové, nádherné Herodiady. Partnerskému štěstí by nic nestálo v

 cestě, nebýt právě Jana Křtitele, který veřejně pranýřoval skutečnost, že je Herodiada vdaná. Ta se také zasloužila o to, že byl uvržen do vězení, aby zde zpytoval svědomí. Nový zákon líčí Křtitelův konec velice dramaticky. Herodes slaví své narozeniny, na které sezve hodnostáře celé provincie. Pro jejich pobavení má zatančit také Salome, půvabná dcera Herodiady. A Salome tančí tak lascivně, že doslova rozpálí a očaruje celou hodující společnost. Tehdy má král v rámci odměny za její tanec prohlásit: „Vše, o co požádáš, až do poloviny království, bude tvé.“ Salome se v rozpacích obrátí na svou matku a ta jí poradí, ať žádá Janovu hlavu. Nikdy totiž prorokovi neodpustila, jak ji veřejně zostudil. Antipas odmítnout nemůže, protože by porušil královský slib, a proto nařídí, aby Jana sťali a jeho hlavu pak přinesli Salome na stříbrném podnosu. Událo se to však doopravdy?

To rozebírá ve své knize Tajný příběh spasitele německý spisovatel, autor bestsellerů Frank Fabian. Podle něj má příběh několik trhlin:„Jakkoli je legenda o svůdné a neodolatelné Salome čtenářsky přitažlivá, stejnou měrou je také přitažená za vlasy. Salome je skutečně historická postava. Byla vnučkou Heroda Velikého a později za vlády císaře Nerona se politickým sňatkem stala královnou Maloarménie (dnešního Turecka). Nicméně příběh o jejím tanci před velmoži a jejím požadavku popravit Křtitele je podle všeho literární výmysl,“ píše.

Půl království za tanec

Autor je přesvědčen, že už představa, že okouzlený panovník nabízí mladé tanečnici půlku království, zní nepravděpodobně. Ve své knize uvádí, že by asi žádný vladař nepřipustil, aby jeho příbuzná tančila před stolujícími velmoži. Vždyť pro pobavení společnosti tu byly profesionální tanečnice. Příběh o tančící Salome tedy nemá příliš spolehlivé historické jádro. „Co jím ale tehdy vznikající nové křesťanství sledovalo?“ Ptá se autor. Je přesvědčen, že: „Především pochopitelně diskreditaci tehdejší moci. Libovolná trochu divočejší historka se trochu okoření sexem, krví a zabíjením – to zabírá vždycky – a vypustí do světa. Šikovně namíchaný nálev se pak velmi rychle šíří dál a posluchače mimoděk jímá sympatie (ke křesťanům), soucit (s Janem Křtitelem) a nenávist (vůči tyranovi, Herodovi a Římu).“S diskreditací nepohodlného politika se navíc rodí mučednická legenda. Touha raných křesťanů podstoupit mučednickou smrt je historicky nezpochybnitelná. A právě kvůli tomu se v křesťanství postupně objevují mučednické příběhy zacílené na soucit a účast s jejich oběťmi. Dodnes žijeme s představami, jak tvrdému teroru byli prvotní křesťané vystaveni v arénách, jak byli po stovkách upalováni a předhazováni šelmám. Autor Frank Fabian tvrdí, že tehdejší Řím byl vůči většině náboženství velice tolerantní. Proč by tedy měl jedno konkrétní diskriminovat?

Kolik je lebek Jana Křtitele?

Mniši a kněží hned několika řádů dodnes tvrdí, že vlastní Janovy ostatky. Jeho hlava je prý uložena v Itálii, Francii, v Sýrii a dokonce i v Turecku. „Ten, kdo ve středověku prohlásil, že má ve svém držení hlavu sťatého Křtitele, mohl spolehlivě počítat s přílivem náboženských poutníků a uctívačů. A ti reprezentovali peníze. Potřebovali přece jíst, pít, ubytovat. A aby se jejich příliv zajistil ještě spolehlivěji, nezbývalo, než tu a tam čas od času dodat nějakou zaručenou historku o zázraku. Tímto způsobem se pak dalo ekonomicky celkem slušně vyžít. Nu a příběh o nevinně popraveném kazateli a krásné Salome opravdu nemá chybu. Jediné, co bylo potřeba, bylo získat někde pokud možno dost autentickou a patřičně letitou lebku Jana Křtitele, píše Frank Fabian v knize Tajný příběh spasitele. Ať tomu tak bylo či ne, bez uměleckého ztvárnění příběhu o tančící Salome by nevznikla řada jiných děl. Francouzský spisovatel Gustav Flaubert se stejně jako Oscar Wilde pokusil dokonce o celou divadelní hru. Také malíři si toto téma doslova zamilovali. Scénu s Křtitelovou hlavou na míse zvěčnil nejen Tizian, ale také Behmer, Gyula, Cornith, Klinger, Caravaggio, Moreau, von Stück anebo Kokoschka. Tématu se chopily i film a televize. A ve druhé polovině 19. století byl motiv Salome s Janovou hlavou na míse tím nejoblíbenějším z uměleckých témat vůbec.

LENKA STRÁNSKÁ

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1830066
DnesDnes111
VčeraVčera825
Tento týdenTento týden3521
Tento měsícTento měsíc20500

Partnerské weby