Vlastně ani nevím, jak jsem na toto téma přišel, možná ono přišlo na mě. Každopádně – uvědomujeme si, jak důležité postavení čekárna v životě člověka zaujímá?

Třeba čekárna u zubaře. Moje paní doktorka ji měla vesele vymalovanou, vybavenou křesílky a na okně stály květináče. Ale měla

by to být ponurá ratejna s nepohodlnými židlemi, abyste byli připraveni na příští zážitky, protože z ordinace se někdy ozývají bolestné steny. Je zajímavé, že většinou naříká chlap s figurou zápasníka těžké váhy, ale pravidlo to není.

Speciální vojenský útvar, u kterého jsem v Praze sloužil, měl svého zubaře na Strossmayeráku. Byl jsem tam jednou kvůli vypadlé plombě. Už když jsem stoupal po schodech, slyšel jsem cosi jako vytí. Ze dveří ordinace vyrazila dáma, která ty zvuky vydávala. Sehnula se pro láhev, kterou měla schovanou v rohu u dveří, odšpuntovala ji a dala si mocného loka. Byla to čirá tekutina, ale jakkoli dáma sálala parfémem značky Moskovskije duchi jako všechny manželky sovětských vojenských poradců, závan prozradil, že to voda určitě nebyla.

Čekárny u doktorů (nechodíme k lékaři, nýbrž k doktorovi) bývají tichá místa. Není zvykem bavit se se spolučekajícími o svých chorobách, ale jsou výjimky, někdo se svěřuje - „tady a tady mě bólí“ a stěžuje si na jiného doktora, který nevěnoval jeho nemoci péči.

Čekárna v jistém pavilonu naší nemocnice je dlouhá chodba přede dveřmi ordinací, s věšákem mezi řadou židlí u protější stěny. Na ten věšák jsem si pověsil bundu, abych vešel ke své paní doktorce připraven k pravidelné kontrole (a vzpřímen, protože když si nedám pozor, tak se hrbím), s úsměvem, protože je to milá mladá dáma.

Vyšel jsem z ordinace spokojen, neboť údržba mé věkem unavené tělesné schránky proběhla bez komplikací. Oblékal jsem si bundu, ale za boha jsem se nemohl trefit do levého rukávu. Celá chodba s pobavením sledovala mé snažení, až vstala starší paní a dala do správné polohy rukáv, který jsem si při svlékání obrátil naruby. Odcházel jsem provázen podezřelými úsměvy.

Čekárna na našem nádraží je haluzna s vysokým stropem, na jedné straně řada pokladen, na druhé řada sedátek. Hodiny nad vchodem ukrajují čas, který zbývá do odjezdu vašeho vlaku, zatímco reproduktor neosobně hlásí příjezdy a odjezdy jiných.

Vedle mne usedl strejc, shodil batoh a současně mu spadl baret. Hledal jej na sedátku.

„Sakra, kde ta pitomá rádiovka je?“ vrčel si pro sebe.

„Šlapete si po ní,“ upozornil jsem ho.

Zvedl ji, oprašoval ji a vztekal se. Chtěl jsem to nějak neutralizovat a řekl jsem, že je stejně zajímavý, že se té pokrývce hlavy říká rádiovka a přitom s rádiem nemá nic společného. Zavraždil mě pohledem.

„Víte co, polibte mi…!“

Konečně trochu člověčiny v tom studeném prostoru.

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1968228
DnesDnes570
VčeraVčera893
Tento týdenTento týden2365
Tento měsícTento měsíc13833

Partnerské weby