Začne třeba tak, že chcete zamáčknout rámusící budík, v polospánku po něm sáhnete a shodíte ho ze stolku na zem. Ještě minutku, řeknete si, jenže usnete a z minutky je půlhodina. Oblékání vám trvá déle než jindy, protože nic není na svém místě. Mytí odbudete, vyběhnete bez snídaně, přesto venku

vidíte odjíždět svůj autobus.

Dejme tomu, že pracujete na ředitelství nějakého podniku a právě když jdete pozdě, zjeví se před vaší kanceláří šéf, významně se podívá na hodinky a zajímá se, jak jste daleko s jistou zprávou. Chcete udělat dojem a pochlubit se, že jste skoro hotov, materiál máte v červených deskách, jenže kde ty zatracené desky jsou? Hledáte je, zatímco šéf nespokojeně odejde.

Desky samozřejmě jsou v horní zásuvce stolu. Zapnete počítač, totiž chcete jej zapnout. Ale nic, tma, porucha… Chce se vám vyletět a hlasitě křičet, a to jste teprve v půlce pohrom, které vám uchystal DEN BLBEC.

Být zaměstnán doma a u svého pracovního stolu není žádná výhoda.

Vstal jsem a nemohl najít pravou přezůvku. S jednou bosou nohou jsem šlapal jaksepatří otráven po studených dlaždicích v koupelně. Podezíral jsem z toho kocoura, že si s ní hrál a zašantročil ji. Vynadal jsem mu, což on těžko nese. Přezůvku jsem našel při stlaní v posteli – večer jsem ji setřásl až pod dekou. Kocour se mi mstil a předstíral, že mu nechutná maso z jeho konzervy. Teď bude celý den otravovat a šlapat mi po papírech…

A to jsem netušil, co všechno mě čeká. Vytáhl jsem psací stroj, abych přepsal načrtnutý fejeton – jsem ze staré školy, píši tužkou a na stroji pak pořídím čistopis. Byl jsem v půli stránky, když z pravé cívky stroje vyklouzla páska. Marně jsem se ji tam snažil navléknout na takový zoubek. Zamazal jsem si ruce i tu stránku ve stroji. Pochopil jsem, že je DEN BLBEC a dopadne špatně všechno, na co sáhnu.

Mám na to metodu. Všeho nechat a vyrazit z domu. Chodíval jsem na jeden kopec v našem městě a toulal se kolem jezírka. Ani jsem nemusel zapínat naslouchadlo v levém uchu, na které špatně slyším. Nosím je pro případ, že bych potkal někoho, kdo by se chtěl bavit. Ale od jisté doby je to pro mě procházka moc do kopce. Chodím tedy k přehrádce v údolíčku za stadionem, opřu se o zábradlí a pozoruji divoké kachny. Pak se posadím na lavičku kousek dál pod stromy a nechám myšlenky, aby si běhaly, jak chtějí.

Po cestě občas přejde paní rozličného věku s pejskem rozličného vzhledu. Setkaly se tam dvě známé, pejsci se také znali. Zastavily se opodál a s pohledem na mě se pustily do hovoru. Zapnul jsem sluchadlo na plný výkon.

„Co tady ten dědek dělá?“ Slyšel jsem. „Už ho tu vidím podruhý.“

„Co by dělal, kouká po ženských.“

„Jistě si představuje nějaký čuňárny. Takovej starej inpotent.“

To prosím není překlep, opravdu řekla iNpotent. Takže mě ten DEN BLBEC dohonil i tady.

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1829226
DnesDnes96
VčeraVčera796
Tento týdenTento týden2681
Tento měsícTento měsíc19660

Partnerské weby