Nedávno mě navštívila přítelkyně Soledad z Uruguaye. Samozřejmě jsme se spolu vydaly za pamětihodnostmi Prahy, ale ona ze všeho nejdříve chtěla vidět Pražské Jezulátko. To jsem chápala, vím totiž, že v Jižní Americe hojně vyznávají katolickou víru. A tak by mě zajímalo, zda se zde narodil někdo, kdo byl později prohlášen za svatého?“ Růžena S., Praha

Nepodařilo se nám zjistit, zda se někdo takový narodil přímo v Uruguai, ale možná vás bude zajímat příběh Rosy z Limy, která se stala první svatou na jihoamerickém kontinentu. V době, kdy na původní místní obyvatele, peruánské indiány, pohlíželi španělští kolonizátoří s despektem, byla to právě ona, která se o ně s láskou starala. To jí nikdo ze zdejších původních obyvatel ani dnes nezapomene. Je s podivem, kde se vzalo v dcerce španělských šlechticů tolik soucitu.

Původně se Rosa jmenovala Isabela. Narodila se v roce 1586 v Limě a od mládí byla silně věřící. Traduje se, že jméno Rosa jí dala její indiánská chůva, protože té se zdálo děvčátko velice krásné, zřejmě „jako z růže květ“. Od mládí Růženka projevovala silné náboženské zanícení. Na malou dívku až neuvěřitelné, neboť se například rozhodla obden postit a vyvarovat se marnivosti.

Pepř na obličej, louh na ruce

Její rodiče se pustili do finančních spekulací, které se jim nezdařily. Museli proto začít fyzicky pracovat, ale ani Rosa nezahálela. Prodávala na trzích a po domech své zdařilé výšivky a květiny. „Krásná dívka se však má šanci výhodně provdat a početnou rodinu zabezpečit,“ říkali si její rodiče. Proto Rose vybrali movitého mladíka, ovšem Růženka se vdavkám urputně bránila. Dokonce si snažila zohavit obličej pomocí pepře, zbavila se své bohaté hřívy a ruce si poleptala louhem. Hodlala uskutečnit svůj dávný sen - stát se řeholnicí. Po konfliktech s matkou, která s tím nesouhlasila, si Rosa prosadila svou a ve dvaceti letech vstoupila do třetího řádu svatého Dominika.

Žádné tělesné utrpení se Růženě nezdálo tak silné, aby se pomocí něj nesnažila dostatečně vyjádřit svou lásku k Bohu. Nosila žíněné košile, měla lůžko „vyzdobené“ kamínky a střepy, spala pouhé dvě hodiny denně a bičovala se. Především však pracovala, starala se o chudé a nemocné, o indiány a otroky. V domě po jejím otci našly útočiště osiřelé děti a staří lidé. Zasloužila se i o postavení prvního kláštera pro kontemplativní řád v Jižní Americe, který však začal fungovat až šest let po její smrti.

Asketický život se poměrně brzy začal projevovat na Rosině zdraví. Zemřela 24. srpna roku 1617, v pouhých jednatřiceti letech, zřejmě na tuberkulózu, ale možná i na silné vyčerpání.

Její pohřeb musel být několikrát odložen, protože každý se s ní chtěl osobně rozloučit. Po smrti byla kanonizována a stala se hlavní patronkou jihoamerického kontinentu. A také patronkou květinářů a zahradníků.

LENKA STRÁNSKÁ

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1853162
DnesDnes437
VčeraVčera836
Tento týdenTento týden4472
Tento měsícTento měsíc20380

Partnerské weby