Nikomu z naší tříčlenné muzikantské party, která obstarávala smuteční hudbu při obřadech v krematoriu, se nestalo to, co potkalo smutečního řečníka Oskara. Už se mu překulila padesátka, ale hádali byste mu míň. Byl pěkný chlap s vlnitými, mírně prošedivělými, vlasy, oblékal se a choval úctyhodně a navíc měl podmanivý hlas. Byl jsem si

jist, že leckterá madam z příbuzenstva zesnulého při pohledu na Oskara myslí na radostnější věci.

O přestávkách mezi obřady sedal s námi v kamrlíku se stolem a čtyřmi židlemi a projevoval se jako drsný vtipálek, zejména na sexuální témata. Potřeboval se z toho hraného smutku odreagovat. Doma se činil jiným způsobem, přežil dvě manželství, nebo je spíš přežily jeho manželky? Byly to prý „romány“ plné létajících talířů a obě exmanželky tvrdily u rozvodu, že se ho bály. Tady by se snad dala sledovat souvislost s tím, co se s ním později stalo.

Oskar byl blázen do zřícenin hradů. Od kohosi zaslechl o odlehlé vsi, kde chátrá zbytek jakési tvrze, a vypravil se tam. Do vesničky ve Středohoří dorazil pěšky od autobusu, ale po zřícenině se marně rozhlížel.

Přišla mu do cesty statná dívka, jejíž rodiče tu měli kozí farmu. Dívka ji měla rovněž, tak číslo 4. Obrátil se na ni s dotazem po tomto historickém objektu a ona mu ochotně nabídla, že ho tam dovede. Prozkoumal zříceninu, která vypadala jako vykotlaný zub, ale čím dál více dával najevo, že by raději zkoumal tvary oné dívky. Byla s tím svolná a zavedla ho do stodoly sloužící jako seník.

Seno se vyskytovalo v patře, stoupali tam po žebříku, když se najednou venku ozval autoritativní mužský hlas: „Boženo, kde se flákáš? Kozy ti utekly do háje!“

„Ty mrchy!“ Zazmatkovala, couvla na žebříku a srazila Oskara tak, že padl hlavou na mlat. Že ho překročila a utekla, to už nevnímal.

Když přišel k sobě, uviděl, že pár centimetrů od jeho tváře svírá velký černý mravenec menšího červeného mravence kusadly pod krkem a zřejmě ho zabíjí. Od oné chvíle Oskar tvrdil, že pochopil podstatu fungování světa. „Rozumíš, jeden žere druhýho,“ vykládal nám mezi obřady v krematoriu. Úplně tomu propadl. Zaslechl jsem, jak si sám pro sebe si šeptá“ Když tygr žere antilopu, to není vono, musel by žrát zase tygra… Ale já na to přijdu.“

Svěřil se nám, že z toho poznatku chce vybudovat filozofický systém a dát mu vzorec jako Einstein, ale potřebuje se o tom poradit s nějakou vědeckou kapacitou. Jakým způsobem se dostal do ordinace psychiatra MUDr. Ž., to nevím, ale od jeho sestřičky, manželky našeho varhaníka, jsme se dozvěděli detaily.

Oskar údajně dospěl ve svém líčení k tvrzení, že nejetičtější způsob existence lidstva je kanibalismus. „Proto by nesměl být žádný vrah trestán, pokud svou oběť zkonzumuje.“

Doktor prý zaznamenal nebezpečný svit v jeho očích, omluvil se, že musí na toaletu, sebral sestřičku a zamkl za sebou ordinaci. Oskar rozvíjel svoji teorii dál bez jeho účasti. Po nějaké době zastavila pod okny sanitka z psychiatrického sanatoria a vystoupili dva silní chlapi, z nichž jeden nesl svěrací kazajku.

Ze sanatoria máme zprávu, že Oskar je klidný pacient, pokojně snáší elektrošoky a rád ohryzává mříž kolem svého lůžka. Do role smutečního řečníka jsme obsadili jednoho člena našeho divadla. Celkem se osvědčil.

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2013518
DnesDnes742
VčeraVčera708
Tento týdenTento týden3598
Tento měsícTento měsíc9843

Partnerské weby