Od rodičů dostal velmi neobvyklé křestní jméno - Dismas. Když se začal živit jako kouzelník, změnil si ho na Viktor. Příjmení Šlambor si také neponechal a svět ho bude znát jako Ponrepa. Nadšeného propagátora filmu, provozovatele prvního biografu v

českých zemích. Tatínek z chlapce, od jehož narození 5. června uplyne 160 let, chtěl mít pozlacovače. Tomu, že synek projevuje velké nadání pro eskamotérské kousky, přílišnou pozornost nevěnoval. Copak bavit lidi triky je nějaké počestné řemeslo? Ale mladý Dismas si šel za svým a založil společnost se zajímavým, i když poněkud dlouhým, názvem: Ponrepovo kouzelné divadlo s původními jevy duchů a strašidel. Diváci se na jeho představení doslova hrnuli a Ponrepo (příjmení si změnil podle jména zámečku Bor Repos u Lysé nad Labem) nebyl žádný obyčejný kouzelník s králíky v klobouku. Své umění popsal v knize Moderní salonní kouzelnictví s podtitulem: Hojná sbírka uměleckých kousků z oboru salonní eskamotáže, břichomluvectví, čtení myšlenek, různé pokusy z fyziky, mechaniky arithmetiky a společenské hry pro umělce z povolání i diletanty pro spolkové zábavy, cirkusy apod. Název knihy napovídá, že Viktor Ponrepo rozhodně nebyl „mistr“ stručnosti.

První kino vyvolalo senzaci

Doslova přelomem v jeho životě se stala návštěva Jubilejní výstavy v roce 1891, kterou pořádala Praha. Tam si všiml Edisonova fonografu a promítání prvních filmových záběrů. Rozhodnutí bylo rychlé. Napříště už bude Ponrepo nejen bavit diváky svými kouzelnickými triky, ale také promítat filmy. Jenže na dvou židlích se sedět nedá, a tak o několik let později kouzelnickou živnost pověsil na hřebíček a pořídil si putovní biograf, se kterým cestoval po vlastech českých a moravských. Pražští „konšelé“ si uvědomili, že film je něco převratného, a proto mu, sice pozdě ale přece, v roce 1907 dovolili založit si stálé kino v Karlově ulici. Denně, kromě pátku, se zde scházeli natěšení diváci, které provozovatel zpočátku osobně vítal, ale později se jim ukláněl ve znělce na plátně. Bratr Viktora, Karel Šlambor, diváky němých filmů uváděl do děje a komentoval jej. Po I. světové válce nastal doslova boom filmového umění, kino Viktora Ponrepa tehdy zažívalo zlaté časy. Bohužel, jen do roku 1924, kdy zájem o film v důsledku krize poněkud opadl. Viktor se tedy rozhodl požádat o obnovení licence kouzelníka a eskamotéra. Ale ani tam mu štěstí již nepřálo a zemřel zklamaný a chudý v roce 1926. Ale kino nazvané po něm promítalo jako jediné v Praze němé filmy po vynálezu „zvuku“ ještě dalších dvacet let.

LENKA STRÁNSKÁ

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1972773
DnesDnes255
VčeraVčera871
Tento týdenTento týden1126
Tento měsícTento měsíc18378

Partnerské weby