Možná vám jméno Jan Welzl nic neříká. Ale připojíme-li k němu přízvisko Eskymo, určitě už jste „doma“. S nadsázkou bychom mohli říci, že jeho životní cesta tak trochu připomíná Járu

Cimrmana. Eskymo se však zapsal do historie způsobem, jak nekonvenčně žil svůj život. Nebýt však iniciativy redaktorů Lidových novin – Eduarda Valenty a Bedřicha Golomka, kteří si ho v roce 1929 pozvali, aby o něm vyprávěl, kdo ví, zda bychom se dozvěděli něco o“ Trampotách eskymáckého náčelníka v Evropě“ (stejnojmenný název jedné z několika knih o Eskymo Welzlovi, které tito redaktoři upravili pro potřeby vydání).

Jan Welzl se narodil 15. srpna roku 1868 v Zábřehu. Jeho maminka brzy ovdověla a na živobytí si vydělávala jako hokynářka. Vše nasvědčovalo tomu, že Jeníček prožije v malém moravském městě spokojený život jako zámečník. Jenže v něm dřímal tulácký duch. V 16 letech se Jan vydal do světa na zkušenou. Vandrovat, jak se tehdy říkalo. Což o to, na půdě rakousko-uherské monarchie takto cestovalo mnoho mladých mužů. Ale aby někdo došel až na Balkán? Janu Welzlovi se to podařilo. Po nějaké době se ovšem rozhodl, že zámečnické řemeslo pro něj nebude tím pravým ořechovým a v Hamburku nastoupil jako topič a strojník na zámořský parník.

Čestný titul „Pojídač medvědů“

Ale jeho toulavé boty mu nedovolily zůstat ani zde. Rozhodl se, že projde celou Sibiř, kde lovil zvěř, zvláště lední medvědy, a jeho zlaté české ručičky se uplatnily i zde, na jednom z Novosibiřských ostrovů. Arktická zima chlapci ze střední Evropy, zdá se, nedělala žádné potíže. Doputoval i na Aljašku, domorodí Eskymáci si ho zvolili za náčelníka a přisoudili mu přezdívku Pojídač medvědů.

Jan Welzl, podle svého vyprávění, pak ztroskotal se svou lodí Seven Sisters u Seattlu a „nevděční“ Američané ho prý jako cizince bez dokladů poslali „šupem“ do Evropy. V roce 1928 se ocitl zpět v rodném Zábřehu a začal pracovat na své pověsti neohroženého dobrodruha na „Zlatém severu“. Však bylo na jeho přednáškách nabito!

Ovšem touha ledových pláních ho neopouštěla, a tak se rozhodl své severské dobrodružství zopakovat. Ocitl se ve městě Dawson, pracoval pro železnici a paroplavbu. Do té doby byl zdravý jako řípa, ale v roce 1930 mu úraz zad znemožnil dále pracovat. Americké úřady mu přiznaly státní podporu, ze které žil až do své smrti. Zemřel v požehnaném věku 80 let 19. září roku 1948.

Možná tak trochu pábitel...

Devatenáctého září roku 1848 uplynulo 70 let od skonu možná prvního Čecha, který poznal, jak žijí Eskymáci. Svůj věčný sen nyní žije na dawsonském obecním hřbitově a město Zábřeh, hrdé na svého rodáka, po něm pojmenovalo jednu ze zdejších ulic, udělilo mu čestné občanství a nechalo instalovat jeho sochu.

Na počátku jsme Jana Eskymo Welzla připodobnili k legendární postavě Járy Cimrmana. Proč? Odpověď snad najdete v ověřeném faktu z jeho životopisu. Tento cestovatel a dobrodruh se totiž pokoušel vynalézt perpetuum mobile.

A vším čím byl, byl rád. Zručným řemeslníkem, obchodníkem s kožešinami, náčelníkem, nejvyšším soudcem na Novosibirských ostrovech. Také vypravěčem a možná tak trochu pábitelem. Zakládala se totiž všechna jeho dobrodružství na pravdě? To již dnes nezjistíme. Ať tak či onak, zajistila mu nesmrtelnost.

LENKA STRÁNSKÁ

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1970983
DnesDnes152
VčeraVčera613
Tento týdenTento týden5120
Tento měsícTento měsíc16588

Partnerské weby