Jsem naprostý výtvarný antitalent a známka z výtvarné výchovy mi na všech školách kazila vysvědčení. Nevím, jak se stalo, že mě až více než ve středním věku postihla vášeň pro obrazy. Malá operní společnost, jíž jsem byl členem, se vypravila za hranice

hrát do Mantovy v severní Itálii. Bydlel jsem v hotelu, z jehož okna byl výhled na renesanční náměstí. Vévodila mu stavba, vysoký dům s křídly po obou bocích. Než jsem šel na akustickou zkoušku do divadla, stavil jsem se v jídelně na smaženou rybu, která se jmenovala bransino. Obsluhoval mě sám šéf, kterého jsem se zeptal na tu zvláštní stavbu na náměstí. Dozvěděl jsem se, že to je palác Gonzacciů.

„Bydlí tam už jen hraběnka s kuchařkou.“

Zdálo se mi, že hovoří poněkud posměšně, ale pak přešel na tajemný tón. „Hlídají starou unikátní galerii, nikoho k ní nepustí...“

Ráno jsem se vydal na obhlídku a zjistil, že vstupní vrata paláce nemají kliku, ani tlačítko zvonku se u nich nevyskytovalo. Ale nějaký vchod tu přece musí být. Možná si moc troufám, ale když slušně poprosím...Odpoledne jsem obešel náměstí a ocitl se mezi šedivými zdmi uličky, takové škvíry, že když se v ní mají dva potkat, musí se otočit na bok, aby se vyhnuli. Právě to se mi stalo, jen jsem nevěděl, že je to u železných dvířek, která jsem hledal. Byl to stařík o holi, ale velice čilý a zatlačil do mě tak, že jsem lokty padl na ta dvířka. Spustil na mě takový příval slov, že jsem mu vůbec nerozuměl. Mával hůlkou a patrně se radoval, že mě tu potkal. Uhýbal jsem, tlačil se na dvířka za zády. Ta dvířka někdo odtlačil pořádnou silou.

„Kdo se odvažuje rušit dům Gonzacciů?“ ozval se ženský hlas.

Stařík odpálil. Ve dvířkách stál služebný duch o pořádné hmotnosti. Uklonil jsem se, představil a řekl, že prý má signora contina vynikající galerii a že jsem znalec a rád bych ji viděl. Ta osoba se zachechtala.

„Pojďte, signor,“ ozvalo se za ní.

Štíhlá dáma celá v černém se závojem zakrytým obličejem kráčela vpředu přes nádvoří s hroutícími se stěnami do domu uprostřed. Čekal jsem, že to bude barokní sál, byla to však holá bílá síň. Na stěně viselo sedm obrazů. Dáma se zastavila u prvního. Pořád jsem neviděl ještě její tvář, i když služebná rozsvítila jakési malé světlo.

„Toto je Lodovico první,“ pronesla dáma hlasem bez výrazu. „Královský pokladník.“

Druhý v řadě byl generál, třetí papež. Pak odbojník, poznal vězení v Castello di San Angelo zevnitř. Byl tu plukovník, který potlačil povstání bezzemků na Sicílii, byl tu cestovatel, diplomat.

„Všichni byli Gonzacciové,“ řekla hraběnka.

Byly to mistrovské portréty jakoby jedné opakované tváře v jiné historické epoše, v tom matném světle se mi zdálo, že hlavy vyhlížejí z obrazů. Jako poslední visel na stěně prázdný rám. Hraběnka k němu přistoupila a otočila se. Její hlava vešla do rámu a tvář ven. Konečně jsem ji uviděl. Byla to tvář smrti.

„To byl poslední obraz signor,“ řekla služebná. „Pojďte, odemknu vám.“

Vracel jsem se tou uličkou pro jednoho otřesen. S tímto zážitkem se asi nikdy nevyrovnám.

Ochranné amulety a další ezoterické pomůcky najdete na: www.spiritobchod.cz

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2038500
DnesDnes269
VčeraVčera870
Tento týdenTento týden2085
Tento měsícTento měsíc12853

Partnerské weby