Právě tomuto muži vděčí desetitisíce tělesně postižených lidí za to, že našli ve svém životě společenské uplatnění. Ten, který jim nabídl možnost získat znalosti a dovednosti, byl lékařem, obratným chirurgem a jmenoval se Rudolf Jedlička. Mezi první a nejznámější

chovance jím založeného ústavu patřil známý Bezruký Frantík, pocházející z Jamného u Jablonného nad Orlicí. Frantík, tehdy asi devítiletý, udivoval na nádraží v Jablonném cestující tím, jak obratně sbíral pomocí prstů u nohou drobné mince, které mu házeli. Kdosi všímavý doporučil Frantíka k pobytu v nově založeném ústavu. Jako absolvent pak v životě i přes svůj handicap mnohé dokázal, ale to je jiný příběh…

Chirurg s amputovanými prsty

Vraťme se k Rudolfu Jedličkovi a povězme si něco o tom, jak klikaté byly jeho životní cesty. Narodil se v Lysé nad Labem v lékařské rodině s dlouhou tradicí (jeho otec Michal byl osobním lékařem u kněžny Štěpánky Rohanové). Pocházel z 10 dětí, dospělosti se však dožili jen čtyři chlapci. Rudolf po maturitě na Akademickém gymnáziu pokračoval ve studiu a vybral si přirozeně medicínu. V praxi kráčel od úspěchu k úspěchu. Stal se například zakladatelem české rentgenologie a jako první v Čechách začal k léčení využívat radiovou sůl. Práce s rentgenem se mu stala nakonec osudnou. K nastavení správného stupně záření totiž používal vlastní ruku a postupně mu musely být amputovány prsty, až mu nakonec zbyl jen palec a část ukazováčku. Přesto si nadále výborně vedl jako chirurg. V roce 1912, v době první balkánské války, Rudolf Jedlička dobrovolně odjel na frontu a stal se v polních podmínkách operatérem. Ví se, že zvládl odoperovat až 40 zraněných denně. Se Srby sympatizoval a ti ho za jeho zásluhy odměnili Řádem svatého Sávy. Netrvalo dlouho a vypukl další válečný konflikt, mnohem strašnější. Jedlička tentokrát neodjel na frontu dobrovolně a muselo to být pro něj velmi stresující, že musel stát proti milovaným Srbům na straně Rakouska-Uherska.

Frontoví vojáci se učili novým řemeslům

Ještě v roce 1911 se stal předsedou Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků. Jeho členové chtěli vybudovat ústav pro tělesně postižené děti, které zde získají nějaké vzdělání, vyučí se řemeslu a nebudou společnosti na obtíž. Když vypukla válka, byli do tohoto ústavu také posíláni frontoví vojáci, kteří utrpěli nějaká zranění. Měli se zde ve společnosti dětí (které jim kolikrát šly se svým nadšením příkladem) naučit něčemu, čím by se mohli po válce živit. Tak nějak se totiž předpokládalo, že nebude zapotřebí tolik „trafik“. Naštěstí byl Rudolf Jedlička brzy z fronty odeslán do zázemí, ale svoji práci chirurga vykonával obrazně Poslední sklenička s přáteli

Rudolf Jedlička byl erudovaným lékařem, který dokázal rozpoznat, že mu ubývají síly a konec jeho života se blíží. K této skutečnosti přistoupil velice pragmaticky. Po záchvatu anginy pectoris, který ho postihl 15. října roku 1926, odjel do své vily v Harrachově. Hned se oženil se svojí družkou Alexandrou Marií Helfertovou, kterou poznal před 14 lety na Balkáně. Léky, s výjimkou morfia, odmítl. Místo toho sepsal poslední vůli a nechal si zahrát oblíbenou Dvořákovu Humoresku. Pak se rozloučil s blízkými a pokojně očekával smrt. Ta přišla dva dny po posledním přípitku s přáteli, 26. října roku 1926.

Lenka Stránská

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2102000
DnesDnes73
VčeraVčera1169
Tento týdenTento týden2234
Tento měsícTento měsíc23786

Partnerské weby