Roman Faerman se narodil před 59 lety v Uzbekistánu a nyní žije se svojí maminkou v Teplicích. Hovoří špatně česky, ale pro zvířata žije, dýchá. Práce pro ně a s nimi mu přivodila deprese, se kterými se léčí, ale neměnil

by.

Malý byt je přizpůsoben právě zvířatům, konkrétně pejskům. Když přijdete k Faermanům, připadáte si jako v obřím pelíšku, ve kterém se opatrně pohybují i dva lidé. Přivítání je sice poněkud rozpačité, ale ledy se prolomí v okamžiku, kdy se i já pochlubím svými zvířaty. Oba se okamžitě rozzáří, rozhovor je konečně uvolněný, paní Faermanová se rozpovídá. Popisuje, jak Roman komunikuje se zvířaty. Rozumí jim a zvířata zase rozumí jemu.

Dodnes prý netuší, a Roman to potvrzuje, kde se tyto záhadné schopnosti vzaly. „Prostě je mám. Slyším je, cítím je, vidím to, co ostatní nevidí,“ tvrdí. Nedokáže ani popsat způsob komunikace se zvířaty, ale z rozhovoru pochopím, že tu nejspíš skvěle funguje telepatie.

„Že je něco jinak, jsem zjistila, když byly Romanovi asi čtyři roky. Tehdy jsme se procházeli po lese, najednou jsme spatřili mokřinu, hromadu bláta. Roman se mě tehdy zeptal, kde jsou žáby. Nechápala jsem, jaké žáby, nikde žádné nebyly. Ukazoval konkrétní místa, kde byly schované,“ říká paní Faermanová. Od té doby spolu zažili bezpočet podobných událostí. Psali o něm novináři v Izraeli, v Německu. Má natočená videa, kde si se zvířaty dělá prakticky, co chce. Nutno dodat, že zcela nenásilnou formou. Na fotografiích vidím nespočet zvířat různých druhů, která roztodivně a neuvěřitelně pózují. Pan Faerman je prostě přesvědčil, vysvětlil jim, co mají dělat. Velmi si rozumí například s ještěry.

Oddáni těm nejpotřebnějším

„Narodila jsem se v Rumunsku, odtud jsme ale utekli před válkou. Pak jsem žila v Uzbekistánu, kde se narodil i Roman. Tady zase panovalo velké vedro. Skončili jsme v Izraeli. Tam začala naše pouť, kde jsme se zcela oddali zvířatům. Stalo se tak i díky Romanovi, kterého zvířata sama vyhledávala, různě si říkala o pomoc, nebo jen toužila po kontaktu.“

Paní Faermanová vypráví dále o tom, jak zde Roman začal pracovat v útulku. „V ulicích Izraele se potuluje obrovské množství psů a koček, o které se nikdo nestará. Proto Roman začal pracovat v místním útulku, který se nacházel na venkově. Zapojila jsem se i já, pomáhala jsem mu.“

Nezapomene na událost, která se jim jednou přihodila. V době, kdy útulek neměli, prostě domů brali zraněná zvířata, kterých měli někdy i 18, a někomu se jejich počínání nelíbilo. Vraceli se z nákupu a před domem bylo několik policejních aut. Přišlo udání, že sbírají zvířata a předávají je dál na pokusy. Museli vysvětlovat, že to tak není, zastali se jich i sousedé. „Nikdy by nás ani nenapadlo něco takového zvířatům udělat,“ vyznává se paní Faermanová.

„Manžel, který s námi v té době ještě žil, chtěl ale do města. Tak jsme se přestěhovali a založili vlastní útulek. Starali jsme se o čtyři sta psů i koček, které se toulali venku, v útulku jsme měli na 30 zvířat. Hledali jsme možnosti, jak provoz financovat a povedlo se. Zachránily nás kontakty na Německo, odkud přišly peníze.“

Popisuje, jak postupně všem našli nové domovy. Já mezi tím sleduji zajímavé video. Je na něm Roman, kterému sedí na ruce malý ptáček. Několikrát ho chytí do dlaně a vyhodí do vzduchu, aby mohl odlétnout. Ptáček se ale vždy vrátí. Pokaždé pohlédne na Romana, jakoby čekal na nové pokyny. Na dalším videu je pro změnu ještěrka. Opatrně se přibližuje, nakonec se osmělí a vleze Romanovi na ruku, vezme si připravené jídlo a odběhne. To se opakuje několikrát. Nelze si nevšimnout, že se vždy nezapomene na Romana upřeně podívat. Čte myšlenky?

Těžký úkol

Během své práce se setkali s mnoha osudy zvířat, o která nejen že nikdo nestál, ale zároveň byla různě týrána.

Paní Faermanová ukazuje fotku malého psíčka, nemá jednu packu. „Ten se plazil po ulici, nemohl chodit, měl velmi zraněnou jednu nohu. Vzali jsme ho, léčili, nechali odoperovat zraněnou nožičku. Tady ho vidíte v novém domově.“

Prohlížím si fotky dalších a dalších psů i koček. „Tuhle tlupu štěňat jsme našli v mrazu, jak se schovává.“ Ukazuje na fotografii, kde je houf různě velkých psů pohromadě v malé místnosti. „Vzali jsme je odsud a všechna postupně umístili do rodin.“ Dodnes si pamatuje jména skoro všech zachráněných zvířat.

Na gauči leží malý psíček podobný čivavě. „To je naše Maluja. Koupila jsem ji od jedné paní jako malé štěňátko. Byla nemocná, ale nechtěli ji nechat léčit. Tak jsem to udělala já.“ Pak ukazuje do předsíně, kde leží větší pes. „Toho jsme si přivezli z Ruska, z útulku. Je to fenka, dostala se do psí rvačky, byla hodně zraněná, pokousaná, chtěla zemřít. Nedovolila jsem to, žije s námi už několik let.“

Schopnosti a soucit na úkor zdraví

„Léčím se s depresemi,“ vypráví Roman. Jen ve zkratce popisuje, čím vším si prošel. „V Izraeli se velmi špatně zachází se zvířaty. Viděl jsem například, jak tlupa dětí mučí koťátka. Když jsem je zachránil, plakala a vyprávěla, jak jim bylo ubližováno. Když zase nebyly peníze, vybíral jsem kontejnery, bral jsem i chléb, který byl různě nachystán pro oslíky. Museli jsme se postarat i o toulavá zvířata, pro která už nebylo místo. Přestože místní věděli, co děláme a proč, schválně nám vylévali vodu nachystanou pro zvířata. Různě se nám snažili naši práci kazit. Jsem sice Žid, ale nechápal jsem jednání některých z nich. Mám díky chování těchto lidí od té doby deprese.“

Roman Faerman se svou maminkou dodnes zachránili a našli domovy bezmála dvěma tisícům psů a koček.

Naďa Kučerová

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2128977
DnesDnes349
VčeraVčera810
Tento týdenTento týden3764
Tento měsícTento měsíc22470

Partnerské weby