Adéla s Radkem byli nadšení z malého domku, kam se přestěhovali z bytu příliš těsného pro tříčlennou rodinu. Malou Haničku čekala první noc samostatného spaní v dětském pokojíku. Vlastně šlo zatím o takovou zkoušku, jestli to

půjde bez problémů.

„Jsi velká holčička, tak to zkusíme,“ vysvětlila jí Adéla. „Ale neboj se, zavřeme jen na škvírku, abychom tě dobře slyšeli, kdybys nás volala.“

Dveře oddělující pokojík od malé předsíně zůstaly otevřené sotva na pět centimetrů, aby Haničku nerušila televize a hovor z obýváku, ale aby neměla pocit, že je sama. Zhruba po čtvrt hodině se Adéla zvedla z křesla a šla Haničku zkontrolovat. Dveře byly dokořán a dítě spalo. Adéla zakroutila hlavou, znovu přivřela, šla zpět k televizi a nahlas se divila, co se to děje s těmi dveřmi.

„Asi jsou volné a otevřely se samy,“ řekl Radek.

„Právě, že jdou docela ztuha,“ odporovala mu.
Jenže bylo otevřeno i podruhé, když se zvedla a šla se na Haničku podívat. Přesedla si tedy z pohovky do křesla, ze kterého bylo přes předsíň vidět na dveře pokojíku. Nic se nedělo. Až zhruba po půlhodině. Adéla měla co dělat, aby nevykřikla…

 

Dokončení vyprávění i mnoho jiných příběhů najdete v publikaci, která již brzy vyjde....

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1950550
DnesDnes132
VčeraVčera940
Tento týdenTento týden1903
Tento měsícTento měsíc20205

Partnerské weby