Všichni jednou zjistíme, jaké je to na „druhé straně“. Teď se můžeme jen dohadovat, zda funguje život po životě a zda tam naši blízcí, které jsme tolik milovali, vzpomínají, nebo nás dokonce i vidí. Některé příběhy nenechávají nikoho na pochybách, že nás

i chrání.

Maminka ochránkyně

„Maminku jsem ztratila, když mi bylo sedmnáct. Ta ztráta nikdy nepřebolela, byl to můj nejbližší a nejmilovanější člověk. Dnem jejího odchodu se mi zcela změnil život. Najednou se všechny radosti proměňovaly ve smutek. Vždy, když se něco podařilo, plakala jsem, proč u toho maminka nemůže být,“ začala vyprávět Simona. Maminka si ale v jejím životě zahrála důležitou roli znovu, přestože už tu dávno nebyla.

„Narodil se mi syn a já zase obrečela, že u toho maminka není. Když mu bylo šest, na nožičce jsem mu nahmatala bouli. Ihned jsme navštívili lékaře, který mě hrozně vyděsil. Poslal nás na specializované oddělení, zjišťovalo se, zda nemá rakovinu. Nechápala jsem, proč já, proč on, proč my. Byla jsem hrůzou bez sebe,“ líčila Simona dál svůj pohnutý osud, její strach byl pochopitelný.

„Noc před tím, než jsme měli odjet za lékařem, se mi zdál sen. Jeli jsme v autě, já řídila, maminka seděla vzadu vedle Marečka a stále se na něj smála. Hladila ho, držela za ruku, uklidňovala. Pak mi najednou zaklepala na rameno a ukázala prstem před sebe. Řekla, abych přibrzdila, že mám být hodně opatrná. Pak dodala, že se nemám bát. A já se vzbudila a už jsem neusnula.

Co se dělo druhý den, je zcela nepochopitelné, ale změnilo mi to život, opět. Jeli jsme po přehledné silnici, nikde žádný náznak problémů. Najednou jsem zaslechla, jak se Mareček něčemu směje, instinktivně jsem se ohlédla. Seděl vzadu sám v autosedačce, chtěla jsem ho pohladit. Mírně jsem se otočila s nataženou rukou. Vtom Mareček ukázal před sebe. Šíleně jsem se lekla, vůz, který jel z vedlejší silnice, nás asi přehlédl a vjel mi do cesty. Ubrzdila jsem to jen tak tak. Zastavila jsem a šla se projít, abych setřásla šok. Mareček mě sledoval.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na sen, na maminku, ukazovala mi prstem ve snu úplně stejně. Další šok následoval, když jsem znovu nastoupila do vozu. Mareček mě pohladil a řekl, že se nemám bát. Na otázku čeho se nemám bát, odpověděl, že prostě nemám, že to říkala paní.“ Simona rozhodila rukama a na tváři se jí objevil úsměv.

Mareček nedokázal vysvětlit, jaká paní, jen prostě opakoval paní. Dál ho tedy netrápila. V každém případě ho čekala operace a odstranění výrůstku na kosti, který ale nebyl nijak nebezpečný. Mareček byl v pořádku.

„Maminka tu je, chrání nás. Ujistila mě. Přestala jsem smutnit, dokonce mě při tom zjištění zalil krásný pocit pohody a radosti. Mareček už o paní nikdy nemluvil. Já se ho ani neptala. Vím, kdo mu to řekl.“

Simonin příběh napovídá, že ti na druhé straně nejspíše skutečně žijí sice jiným, ale velmi aktivním způsobem. Pokud říkáme životu po životě NE, možná bychom měli své závěry zvážit.

(nak)

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2261251
DnesDnes845
VčeraVčera580
Tento týdenTento týden2840
Tento měsícTento měsíc16659

Partnerské weby