Vzala jsem na pivo nešťastnou duši?

„Mám horečku, jsem smutná a hladová.“ Tohle když vám sdělí dospělá dcera, okamžitě se sbalíte a honem vyrazíte na pomoc. Z Ústí do Prahy - Vršovic to není zrovna za humna, ale mohlo by to být i mnohem dál. Moje děvčátko bydlí v řadovém prvorepublikovém domě. Bloky

domů mezi sebou uzavírají velký vnitřní dvůr a každý dům má středový obestavěný prostor – světlík, do kterého vedou okna z koupelen a chodeb. Docela strašidelné pro letitého obyvatele novější výstavby. Zvlášť když ve staré komodě občas praská a nevysvětlitelně chrastí. Přivlekla jsem veliký nákup, navařila, popovídala si, a honem zpátky, protože jsem další den musela do práce. Dcerka byla rozpálená horečkou a slíbila mi, že půjde k doktorovi. Další víkend jsem u ní zůstala od pátku do neděle. Pravda, neplánovaně. Dohoda byla, že si ji odvezu domů. Jenže bacily řádily pořád a byla tak zesláblá, že o cestě nemohla být řeč. Zase jsem přinesla zásoby a uvařila. Bylo nám spolu dobře a smutek se kamsi vytratil. Zašla jsem si večer přes ulici pro pivo do džbánku a chválila celkově příjemný pocit z téhle pražské čtvrti. To pivo do džbánku ale nebyl asi tak úplně jenom můj nápad (a už vůbec ne mojí dcery). V noci jsem se několikrát vzbudila a nad ránem jsem měla moc smutný sen. Zdálo se mi o strašlivě zanedbaných ovečkách a přiběhl mě povzbudit náš dávno mrtvý pes. Byl krásný, mladý, veselý a plný pochopení. Vzbudila jsem se s pláčem a byla jako vyměněná. Dceři jsem se svěřila a připustila, že to snad musí opravdu dělat ty bacily. Že jsem je asi chytila. Už dávno jsem si všimla, že různé druhy infekcí působí odlišně na psychiku. Některé „bacily“ jsou zpočátku veselé (děti zlobí a lítají, i když už hoří teplotou), některé jsou výjimečně tvořivé - ne a ne vás nechat ležet - pořád by člověk něco dělal a je protivný, že toho moc nezmůže. No a jsou bacily plačtivé, které vás tlačí do smutku za každou cenu. Usoudila jsem, že naše postupně sdílená plačtivost je způsobená tímto jevem. Když jsem od dcery odcházela, už jsem ani nemohla mluvit, jak těžký smutek mě zaplavoval. Předkládal mi různé události, dávno překonané a znovu se vynořující z mysli. Nemohla jsem pochopit, co se to se mnou děje. Cestou na nádraží se mi koulely slzy z očí a nešly zastavit. Celou cestu vlakem jsem se velkou silou vůle nutila neplakat, protože jsem nebyla v kupé sama. A když jsme se blížili k Ústí, nejenže jsem měla neskutečně bolavý pocit opuštěnosti, ale i velký hlad! Jako bych ale ztratila veškerou vůli si něco koupit. Jen mě pohlcoval ten silný pocit opuštěnosti a bezradnosti. Těžce jsem se mu bránila a maličký kousek mě samotné přesvědčoval to bezradné cosi, že v obchodním centru si dám bramborák a pivo. Zase to pivo! Za nádražím směrem ke Kostelu svatého Vojtěcha jsem začala prosit o pomoc anděly. Vždyť člověk není nikdy sám. „Prosím, pomozte mi. Nevím, co se to děje. Prosím, pomozte.“ Prošla jsem obchodním centrem do patra a zjistila, že bufet s bramboráky a pivem tam už není. Hlad zesílil. Vyšla jsem na Kostelní náměstí a zůstala tiše stát. A najednou se mi velmi výrazně ulevilo. Už mi nepřišlo nemožné zajít do obchodu a nakoupit si cokoli. Jako mávnutím proutku jsem to zase byla docela obyčejná já. V duchu jsem se poklonila andělům za pomoc. Začalo mi docházet, že jsem se setkala s něčím neobvyklým. Zavolala jsem dceři, jak se cítí. Řekla mi, že jen co jsem odešla, všechny smutné emoce byly pryč…

Tak si říkám, že tam asi pobývala nějaká nešťastná duše, kterou jsem vzala nic netušíc na pivo tam, kam dříve chodila. A náš věrný psí ochránce mi ji pomohl odvést z domu až mezi dva ústecké kostely, kde se jí dostalo pomoci…

Jana N., Ústí nad Labem

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2128712
DnesDnes84
VčeraVčera810
Tento týdenTento týden3499
Tento měsícTento měsíc22205

Partnerské weby