Jižní Itálie se výrazně liší od zbytku Evropy. Dýchá tam původní starověký svět ve svém pomalém rytmu, nezměněném celá staletí. Je to svět plný mýtů, legend, pohanských kouzel, čarodějek, zázraků a prastarých zvyků. K těm patří i lidový tanec tarantella, v

 překladu „tanec malého pavouka“. Dnes je oblíbeným folklórním hitem italského jihu, avšak ve starověku šlo o terapeutický rituál, jehož účinek znali pouze zasvěcení mystikové a místní čarodějové. Tarantella se používala k léčbě tzv. tarantismu. Tato nemoc měla dvojí podstatu - fyzickou a duševní. V prvním případě se jednalo o kousnutí jedovatým pavoukem. V jižní Itálii jich však nikdy moc nebylo, tedy i počet napadených můžeme označit za minimální. Určitě se kvůli nim nevyvinul rituál. Tarantismem se také nazývala „posedlost pavoukem“, ovšem pavouk měl symbolický význam -  zastupoval potíže, totální vyčerpání, uvíznutí v problémech, ve slepé uličce, v pomyslné pavučině. Člověk se prostě psychicky nebo fyzicky zhroutil, upadl do apatie, letargie, říkalo se, že je otráven po kousnutí pavoukem.

Jak se tarantismus léčil? Hudbou s jednoduchou melodií a monotónním rytmem, které se říkalo tarantella. Nemocného donutil tento rytmus reagovat, pohybovat se a tančit, aby tak ze sebe dostal jed a pavouka usmrtil. Přivolaní hudebníci hráli na housle, na kytaru a tahací harmoniku, zvlášť dobře působila tamburína. Začali hrát tiše, avšak dynamický monotónní rytmus postupně nabíral tempo a přiváděl nemocného do tranzu. A ve změněném stavu vědomí docházelo v jeho mysli k očistnému procesu, k tzv. katarzi. Hudebníci hráli, dokud se nemocný nevyčerpal a nepadl na zem. Rituál se mohl opakovat i v dalších dnech. Samozřejmě, že to nějak zvlášť nepomáhalo, terapie tarantellou měly krátkodobý účinek a postižený recidivy. Tanec utišil symptomy, ale neodstranil příčinu.

Tarantismus se projevoval nejčastěji v pubertálním a později v produktivním věku, rozhodně více u dívek a žen. Katolická církev se snažila pohanský rituál vymýtit a nahradit ho kultem svatého Pavla, jehož zástupce měl mávat křížem a udělovat nemocným milost uzdravení. To se však lidem nelíbilo, tajně se vraceli k tradiční tarantelle. A aby neměli potíže, začali zavádět tanec do běžného života - do svých lidových svátků a tradic.

Stav duševního vyčerpání se ve středověku označoval za „posedlost ďáblem“ a církev se na tento fenomén zvlášť zaměřila. Dochovaly se o tom stovky záznamů ve farnostech jižní Itálie, stejně jako o terapii zvané exorcismus. Koncem 70. let minulého století počet případů výrazně poklesl, což je bezpochyby spojeno s lepšími životními podmínkami, jižané se zbavili bídy a těžkého životního údělu.

Nicméně tarantella středověk přežila a dnes se těší oblibě zvláště u zahraničních turistů. Rozvinula se do písní a tanců mnoha variant, přitom stále svou jednoduchostí a strhujícím rytmem působí na očistu mysli a těla. Vstoupila i do proudu moderní hudby. Tančí se sólově i párově, stala se symbolem milostných písní, dobývání žen, ale i projevem citů mezi tanečními partnery. Žena používá při tanci šátek. Nejsilněji a nejemotivněji působí tarantella v divoké jižanské přírodě - mezi olivovníky, na hradbách staré pevnosti nad mořem, na dláždění starobylého venkovského dvora. Dívka je často bosá, na sobě má jednoduché šaty a kolem pasu šátek, který během tance používá. Podmanivý rytmus kytary, harmoniky a tamburín pod žárem slunce vtahuje do extáze všechny přítomné. To samé se odehrává za letních nocí i na barových terasách u moře po celé jižní Itálii. V Apulii a na Salentu se tarantelle říká pizzica, v Kampánii a Basilicatě zůstala tarantellou, zatímco v Kalábrii je z ní půvabná calabrisella.

Jana Zapletalová

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2127877
DnesDnes59
VčeraVčera851
Tento týdenTento týden2664
Tento měsícTento měsíc21370

Partnerské weby