V Choceradech na Benešovsku najdete v místě, kterému místní přezdívají choceradské Lurdy, Les psích duší (LPD). Lidé tu sázejí stromy za své čtyřnohé společníky, kteří už odešli do psího nebe, chodí sem vzpomínat. Kynoložka a

organizátorka projektu LPD Eva Slivanská nám prozradila, že tenhle kout přírody o rozloze necelé dva hektary má kromě zajímavé historie a silného energetického náboje i jedno velké tajemství.

Neuvěřitelné zážitky

Podle Evy Slivanské a dalších lidí se tu můžete za určitých okolností několikrát do roka dostat do jakési časové smyčky, tedy zaznamenat stopy dějů minulých. Že by se tu otevírala časová brána? Někteří lidé jsou přesvědčeni, že ano, jiné vysvětlení totiž pro velice realisticky působící vizuální, pachové či sluchové vjemy, které tu lze zachytit, nenašli.

Například pan Antonín tu v červnu roku 2013 prošel časem do roku 1945. Vyrazil na houby, a kdyby prý mu někdo vyprávěl to, co se jemu stalo, nejspíš by si jen ťukal na čelo. Jenže…

Přivítal mě ptačí zpěv, nikde ani noha. Už za otevřenou závorou mne nadchla první bedla. Mám rád houbové řízky, tak skončila v košíku. Šel jsem dál po cestě a očima pátral v lesním podrostu tu vpravo, tu vlevo. Najednou se ozval zvuk motoru. Uskočil jsem a minulo mne osobní auto. Sotva jsem kousek popošel, znovu jsem slyšel, že něco jede. Tentokrát to ale bylo jiné. Jsem automechanik a motory mám naposlouchané, nešlo o zvuk dnešních motorů a vozidel bylo evidentně více. Říkal jsem si, že mám pech, místo klidu je to tu jak na dálnici. Zvuk se najednou ztratil, což mne zmátlo. Že bych měl na stará kolena halucinace? Ale uslyšel jsem to znovu a blížilo se to. Nevěřil jsem svým očím, vypadalo to jak válečná veteránská přehlídka. Minulo mne několik ruských džípů, staré osobní auto a slyšel jsem i koňský povoz. Osádky džípů, vesměs velmi mladí kluci, byly ozbrojené a dost špinavé. Zvedl jsem ruku a přátelsky jim pokynul. Bez odezvy, nikdo mě nevnímal, ač jsem stál sotva ve dvacetimetrové vzdálenosti. Zaslechl jsem jejich hovor, řekl bych, že šlo o maďarštinu. Když mě míjel povoz tažený hubenými a zanedbanými koňmi, sledoval jsem, co veze. Vypadalo to jako menší dělo. Pak jsem ucítil vůni vařeného jídla. Popošel jsem kousek dál do lesa a za velkým stromem tam ležel voják se samopalem. Dostal jsem strach. Kolem projel ještě další povoz naložený slepicemi, králíky, ležely na něm i nějaké pytle, vedle kterých stál sud. Na voze seděla i dívka, držela konev, asi s mlékem. Vůz zastavil a ze zatáčky k němu došel tmavovlasý mladý voják, který vedl koně. Předal ho dívce a ta s ním rychle odešla. Dumal jsem, zda ji mám zkusit dohonit a zeptat se jí, co to všechno znamená. Najednou se ozvala ruština. Ze školy si ještě něco pamatuji, ale tohle bylo moc rychlé. Nicméně jsem pochopil, že se strhla hádka, zřejmě o boty. Pak už jen padl výstřel. Zpanikařil jsem, naštěstí se v tu chvíli les změnil. Okolo mě už nebyly vysoké stromy, koukal jsem jen na pařezy. Chuť na houbaření mě přešla. Ačkoli jsem měl dojem, že jsem v lese byl dost dlouho, jak se později ukázalo, byla to slabá půlhodinka. Dodnes to nechápu.“

Evu Slivanskou vyprávění Antonína sice překvapilo, ale ve zmíněném prostoru se pohybuje poměrně často a zvuk jedoucího auta už ji (a další návštěvníky LPD) už kolikrát také zmátl. Z historických pramenů vysvítá, že zde skutečně ještě několik měsíců po válce zůstávali vojáci sovětské armády. Eva krátce po události se svou fenkou německého ovčáka - Holly - a za pomoci detektoru kovů místo, které jí Antonín popsal, prozkoumala. A ejhle, u jednoho stromu objevila v zemi obruč ze sudu. Že by byla z toho, který viděl Antonín na jednom z povozů? Těžko říci, ovšem Eva si všimla i toho, že se Holly chovala dost podivně. Od té doby se ozvalo pár dalších lidí, kteří měli v inkriminované lokalitě zajímavé vjemy, a Eva sama se nezapomenutelných zážitků dočkala v prosinci loňského roku.

Byla jsem s Holly a manželem Václavem dosypat ptáčkům slunečnici a rozvěsit lojové koule. Můj zrak sjel směrem ke křoví u krmítka a něco mi říkalo: ‚Tas foťák.‘ Dost mě překvapilo, že program zakreslil kolečko okolo Vaškovy hlavy a ještě jedno ve křoví, kde však nikdo nestál. Cvak, rychle jsem udělala krok stranou, opět dva kroužky a znovu jsem cvakla. Na místě samém nemělo cenu moc fotku prohlížet, protože bez brýlí toho na blízko moc nevidím. Doma jsem koukla na snímky v počítači a opravdu! Za Vaškem byla mlžná postava, a to na obou fotografiích. Druhý den jsme tam šli znovu. Naše ovčanda Holly se pořád otáčela, ale kolem přitom nebyla ani noha. Mé zkušené oči detektoráře ovšem na dálku spatřily malý kuželovitý předmět. Zvedla jsem ho a prohlížela. Vašek pravil, že je to doraz na přední nápravě. Otřela jsem trochu bláta a objevila se zelená barva. Máme jako jediní, široko daleko, auto zelené barvy. Okamžitě mi naskočilo, že nás nějaký duch varuje. Zavolali jsme automechanika, který naštěstí zkonstatoval, že s autem není nic, co by nás mohlo ohrozit na životě. Mezitím se nám i doma začaly dít různé tajemné věci. Druhý den potom zemřela Václavova maminka a podivné jevy pokračovaly. Přemýšlela jsem, zda to souvisí s její smrtí, zda na nás třeba před skonem intenzivně nemyslela, neloučila se. Pravdou je, že právě v Lese psích duší jsme s ní zažili krásné okamžiky a fotila se tam kousek od místa zjevení. Asi tři dny po jejím odchodu jsem udělala další fotku, na které má Vašek podivnou kouli u rukávu. Byla velká mlha, snímek nebyl kvalitní, ale koule byla patrná a se svítícími body. Doma se nám v tom čase zapínala sama televize, padaly různé věci, prostě se evidentně cosi dělo. Na druhý svátek vánoční jsme se šli odpoledne vyvětrat do lesa. A kousek od místa, které jsem před lety propátrávala ve snaze přijít na kloub Toníkovu vidění, jsem se setkala s podivným starým mužem. Byl v nezvyklém zeleném oblečení, stál ke mně bokem, koukal do dáli. Hypnotizovala jsem ho pohledem, ale ani neotočil hlavu. Pořád tam jen tak stál, lehce opřený o mladý smrk. Uvědomila jsem si, že je divný a zelený vlastně celý. V okamžiku, kdy jsem si potichoučku nachystala fotoaparát, stařec beze stopy zmizel, doslova se vypařil. Pro jistotu jsem ještě udělala několik fotek. Přece jen - oko se dá ošálit, ale přístroj ne. Jenže ani na snímcích tentokrát nebylo nic.“

Lucie Zemanová

Foto: Pixabay

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2149993
DnesDnes284
VčeraVčera521
Tento týdenTento týden4261
Tento měsícTento měsíc17808

Partnerské weby