Z toho, co zažívají někteří lidé, vás může mrazit. Pohybují se na hranici mezi světem živých a mrtvých, běžně se setkávají s nehmotnými bytostmi z jiných dimenzí, které je někdy i samy kontaktují. Proč tomu tak je? Robert mezi tyto jedince patří a pochopil to částečně už jako malý

chlapec. V té době objevil místo, kam si chodil pro radu a uklidnit se. Hájek za polem, kde našel útočiště, je někdejším pohřebištěm obětí cholery, ale nejen jich. Je to místo posledního odpočinku desítek a možná i stovek lidí. Před pěknou řádkou let tam stávala kaplička, po níž už není ani památky.

Robert vypráví: „Bylo mi tenkrát devět, z kaple tam ještě zůstávaly rozvaliny. Nevím, co mě to napadlo, ani vlastně netuším, proč a jak jsem se tam ocitl. Ale začal jsem tam uklízet. Sbíral jsem spadané větve a podobně. Chodil jsem tam prakticky celé prázdniny, ale asi po třech týdnech, co jsem tak brigádničil, jsem zjistil, že tam nejsem sám.“

Jak jste to zjistil?

„Utekl jsem a schovával se tam před otcem. On hodně pil a čím víc pil, tím víc mě bil. Dokázal o mě zlomit i dvě vařečky během pěti minut. Přiběhl jsem tam tehdy s pláčem, pak jsem ucítil dotek rukou na zádech, dokonce pohlazení na tváři. Sice mi z toho naskakovala husí kůže po celém těle a srdce šílelo, ale zbavovalo mě to bolesti - fyzické i té na duši. Našel jsem tam zkrátka útěchu. Někdy jsem tam zůstával dost dlouho, třeba i na chvíli usnul. To potom za mnou chodívala spousta lidí. Byli mezi nimi vojáci, obyčejní lidé, ale i kněží, vyprávěli mi své životní osudy. Ze začátku ale bývaly naše rozhovory náročné. Mluvili hodně německy, rusky nebo staročeštinou. Sice jsem ty jazyky neuměl, ale dokázal jsem posléze odhadnout, co mi sdělují.

Mohl jsem tam přijít kdykoli a byl jsem vítán. Ovšem platilo jisté pravidlo - nikdy nezůstávat do tmy. To přicházel správce - hlídač. Byl to asi tři metry vysoký kostlivec v kápi s rudýma očima. Věděl jsem, že to místo hlídá a chrání. Postupem času jsem tam chodil méně a méně. Naposledy jsem si tam s dušemi popovídal asi před 11 lety, kdy mě čekala maturita. V současné době je to tam už hodně zpustlé a zarostlé. Ale takhle to oni chtějí a nezvaných návštěvníků se dokážou rychle zbavit. To se tam pak ráno válely věci, které ‚hosté‘ v úprku zapomněli - batohy, kytary, špekáčky napíchnuté na klacku...“ (smích)

Už tam tedy nechodíte?

„Začal jsem zahánět těžké chvíle během. Naši dva psi z toho vůbec nebyli nadšení, protože to se pak noční venčení protáhlo třeba na deset kilometrů. Jednou jsem takhle vyběhl o půlnoci a běžel se psy směrem k pohřebišti. Jak jsem tam dlouho nebyl, úplně jsem zapomněl na strážce. Blížili jsme se k mostu a psi se mi čím dál víc motali pod nohy. Zastavili jsme a pouhé čtyři metry od nás žhnuly do tmy velké rudé oči. Překvapilo mě to, protože když mám oči otevřené, vnímám obvykle jen orby a stíny. Pro jistotu jsem oči zavřel a uviděl před sebou velkou kostru. Kápi měla z lebky staženou, na té trůnilo něco jako černá koruna. V ruce bytost nedržela kosu, ale kopí s čímsi, co připomínalo zbytky praporu. Dál už jsem nic nezkoumal. Doběhl jsem rychle psy, kteří s kňučením a staženými ocásky pospíchali domů. Koukali jsme co nejrychleji zmizet z dosahu temna. I tak jsem měl podrápaná záda a doma pak tvrdil, že mi to udělala kočka. Ráno se navíc přede dveřmi našeho domu objevila polovina zajíce. Nikde žádná krev, ale bylo vidět, že je čerstvě zabitý. Od té doby v noci striktně respektuji hranici, kterou tvoří druhý potok. Po půlnoci tam není bezpečno. Přítelkyni jsem o tom původně nic neřekl. Ale pak se jednou vrátila vyděšená, že ji v noci pronásledovaly velké rudé oči. Třásla se a plakala. Dostal jsem od ní „za uši“, že jsem ji nevaroval. Někdy se jdeme za úplňkových nocí projít a zůstáváme stát na mostě. Kdo tam vydrží tak 20 minut, uvidí průvod stříbrných postav. A i za tropické noci pocítí příšerný chlad. Ačkoli ty přízraky nechtějí nikomu ublížit, jsou nebezpečné. Berou si totiž vaši sílu, aby s vámi mohly komunikovat. A když to udělá několik desítek duší najednou, riskujete kolaps. Jednou se mi to stalo, vzpamatovával jsem se z toho tři dny.“

Tušíte, jak je možné, že máte dar vidět bytosti nehmotného světa a dokážete s nimi komunikovat?

„Tato schopnost se projeví u každého, kdo se někdy setká s jedním konkrétním archandělem. A spatřit ho může i naprostý laik, tedy člověk, který se o podobné jevy vůbec nezajímá. Tento archanděl pomáhá umírajícím s jejich odchodem. Ulevuje od bolesti a ochraňuje je při cestě k tunelu s bílým světlem, protože v tom okamžiku na duši útočí různí démoni. Ochraňuje i ty, kteří se ocitnou na rozhraní mezi životem a smrtí a ještě nenastal jejich čas. Tělo je třeba poškozeno, ale ještě mohou žít. Mě už doprovázel šestkrát.“
Můžete nám přiblížit okolnosti alespoň některých setkání s archandělem „smrti“?
„Poprvé to bylo, ještě než jsem se narodil. Mamka mého staršího brášku nedonosila a málem ani mě. Pamatuji si postavu, která mě nesla zpět k mámě. Byl to obrovský chlap, s velkým černým mečem na zádech. Měl nádhernou tmavě modrou kápi, černé kroužkové brnění a na krku masivní řetěz s přívěskem. Ten přívěsek se mi houpal přímo nad obličejem a já si s ním hrál. Byla na něm nějaká hebrejská písmena, později jsem se dozvěděl, že je to jeho jmenovací listina, něco jako náš policejní odznak. Za zmínku stojí i dvě naše poslední setkání. To předposlední se odehrálo, když jsem byl hodně nemocný. Ležel jsem na zemi se záchvatem a najednou se vznášel nad svým tělem. Slyšel jsem hrát nádhernou hudbu a za sebou viděl bílé světlo. Ale ukázal jsem drze prostředníček, řekl - ‚ještě ne‘ a skočil zpátky do těla. Samozřejmě jsem se potom omlouval. A poslední setkání? Čirou náhodou jsem zjistil jméno toho archanděla. Zapálil jsem svíčky a pokusil se s ním při meditaci spojit. Tenkrát mi do sebe hodně věcí zapadlo.“

Leccos už jste zažil, zajímáte se tedy o paranormální jevy hlouběji?
„O jevy s tímto spojené se zajímám dlouhodobě. Chtěl jsem přijít na to, co to vlastně vidím, zda je to skutečné. Bohužel, je. Na vysoké škole jsem měl přátele, kteří se o to zajímali také. Bylo nás deset a já se svým IQ 146 byl třetí ‚nejlbější‘. (smích)

Dělali jsme četné ‚výzkumy‘ v různých lokalitách. Já se zaměřoval na práci s energií. Po matce mám dar vidět energii lidského těla. Pokud vše funguje, jak má, signál těla je stálý, bez výkyvů. Když je tam nějaký zádrhel, vibrace v daném místě jsou jiné. Problém vidím černobíle. Když se na člověka podívám, vidím zářivě bílé tělo. Pokud je někde průtok energie omezen, dochází před tímto místem k jejímu hromadění a tedy zvětšení jasu. Ovšem za tímto místem je množství energie nižší, takže vydává slabší záři. Snadno tak odhalím, kde přesně se problém nachází a mohu i pomoci. Řešení bývá snadné, stačí nahromaděnou a přebytečnou energii odsát. Tím dojde ke zmenšení tlaku na zúžené místo a vlastní energií a určitou technikou pak místo uvolním. Jakmile je průtok obnoven, je vše hotovo.“

(zem)

Foto: Pixabay

Planety radí i varují

Předplaťte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

2071762
DnesDnes924
VčeraVčera982
Tento týdenTento týden4210
Tento měsícTento měsíc18798

Partnerské weby