0126kdePražský Malostranský hřbitov patří k našim nejzáhadnějším místům. Ještě před několika lety byl dokonce Mekkou pro „grufties“ - lidi bydlící v hrobkách plných ostatků nebožtíků. Malostranský hřbitov vůbec neleží na Malé Straně, ale pod smíchovskou Bertramkou. Byl založen

v roce 1680 daleko za tehdejšími městskými hradbami, aby bylo kam pohřbívat mrtvé z morových epidemií. Nebožáci, které skolila „černá smrt“, jak se tehdy moru říkalo, nesměli být z logických důvodů pohřbeni ve městě a toto nařízení se od roku 1786 rozšířilo na všechny nebožtíky. Prostě všichni mrtví se museli ukládat do země mimo městské hradby. Protože to tehdy do pustého údolí, začínajícího nad dnešním Motolem na okraji Řepské planiny a končícího jeho vyústěním do Vltavy, bylo nejblíže ze samostatných měst Prahy - Malé Strany a Hradčan, pochovávali se zdejší měšťané tady. A to až do roku 1884, kdy sem dorazil rozšiřující se průmyslový Smíchov a z hygienických důvodů se tu pohřbívání zakázalo.

Tím ale nastal pozvolný rozpad ponurého hřbitova plného nejen krvavé historie, ale také architektonických a kulturních památek a mnoha legend. Část hřbitova byla navíc zničena výstavbou tramvajové sítě v roce 1927. Posledním hřebíčkem do pomyslné rakve malostranského cintorínu mělo být zbourání barokní kaple zasvěcené „morovému světci“ svatému Rochu v roce 1953. Tehdy se zdálo, že hřbitovu už opravdu zvoní umíráček, ten samý, který zde bylo možné slyšet skoro 280 let. Ačkoliv už existovaly plány na výstavbu paneláků na jeho území, to nejhorší ale mělo teprve přijít.

Sekta milovníků hrobů

Tehdejší mocní na hřbitov jako by zapomněli a on, lépe řečeno jeho zbytky, si začal žít vlastním životem. Postupně chátral a po listopadu 1989 se na něj vrhly hordy vykradačů hrobů a sběračů kovů, kteří šli hlavně po litinových křížích a náhrobcích. Kromě nich si ale temné místo, které bylo tehdy zcela zarostlé a zpustlé, oblíbili také příznivci zvrácené sekty „grufties“- milovníci smrti bydlící v hrobkách. Smíchované z okolních domů dodnes vzpomínají na to, jak pozorovali ze svých oken tyto úchylné jedince, jak v noci s baterkami šmejdí po hřbitově, vybírají si vhodný hrob, pak do něj vlezou, vyhodí z něj rakev nebo už jen kosti a sami si do něj ve světle ohně, zapáleného ze zbytků rakví a okolních dřevin, lehnou. Je samozřejmé, že ráno, když ze hřbitova utekli, zůstaly ostatky nebožtíků potupně vyházené venku.

Nakonec, když ne Pánu Bohu, tak lidem došla trpělivost a pomalu se rozeběhla rekonstrukce a záchrana hřbitova, kde leží pohřbení mnozí slavní Pražané. I když dnes už místo není zpustlé a připomíná spíše jakýsi park smrti, leží zde ve více či méně patrných hrobech třeba malíř pražského baroka Vincenc Morstadt, manželé Duškovi - mecenáši W. A. Mozarta, hraběnka Žofie z Valdštejna, vlastenecký kněz Václav Pešina, Karel Jaromír Erben nebo rodiče Jana Nerudy. Ten mimochodem právě zde na hřbitově našel inspiraci pro svou sbírku básní Hřbitovní kvítí.

Biskupova tajemná kniha

A jak to, že je na Malostranském hřbitově možno nahlédnout do Knihy osudu? A kde? Inu, je to prosté. Dominantou hřbitova, jeho skutečným monumentem, je obrovský empírový pomník věnovaný biskupu hraběti Thun-Hohnsteinovi (mimochodem největší v celé střední Evropě). Na pomníku z čisté litiny se biskup modlí nad rozevřenou knihou. Právě ona je podle staroměstské hřbitovní legendy onou Knihou osudu každého člověka. Podle legendy se nikdo nesmí vyšplhat na sochu a podívat se biskupovi přes rameno, co právě čte. Kdo tak učiní, spatří datum svojí smrti…

Petr Blahuš

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2166585
DnesDnes491
VčeraVčera563
Tento týdenTento týden2385
Tento měsícTento měsíc12761

Partnerské weby