Ivana Kotýnková se věnuje malbě, kreslení a tvorbě ze dřeva a keramiky. Při výběru námětů se většinou vrací do rodných jižních Čech nebo do vzpomínek na jiná zajímavá místa. Obrazy krajin jsou určitou výpovědí o jejím vlastním pocitu o místě, či o okamžiku v něm, smutku a

hlavně o radosti. Miluje duševně krásné lidi, krásné barvy, zejména všechny odstíny žluté. Je věčným optimistou, inspiraci čerpá v přírodě, melodiích a v kontaktech s ušlechtilými, milými a laskavými lidmi.

Kdy jste namalovala svůj první obrázek a co to bylo?

Pravděpodobně úplně první obrázek jsem namalovala ve dvou letech, respektive nakreslila. Byl to vláček se spoustou šišatých okének. S rodiči jsem cestovala hodně vlakem, milovala jsem nádraží a výpravčího v červené čepici. Ten opravdový obraz vznikl o dvacet let později, byl to olej na plátně, motiv nočního Národního divadla s odlesky světel ve Vltavě. Fascinovala mne ta překrásná vznešená budova a změť světel na hladině mi připadala neskutečně nádherná. Příroda a pobyt v ní mě ale natolik učarovaly, že malba krajin, květin a stromů jednoznačně převládla nad ostatními motivy.

 Dotýkáme-li se bosou nohou či dlaněmi mechu na hrázích rybníků, je to jako bychom se zároveň dotýkali nebe a celého vesmíru.

Vaším rodným krajem jsou jižní Čechy. Stále jsou pro vás zdrojem inspirace pro obrazy?

Většina zpráv v tisku či v rozhlase začínala slovy: Jihočeška vystavuje, maluje, zavítala do našeho města, kraje, země… Ačkoli v současné době žiji v Praze, neustále se do rodného kraje vracím a nikdy mne tato cesta neomrzí, protože jedu domů a doma, jak je známo všem,  je nebe modřejší než jinde, květiny voňavější a tráva měkčí. Všechno je ale o pocitech a také o lidech, s nimiž se v životě setkáte.

Za 25 pět let profesionální tvorby jsem navštívila mnoho míst, měst i krajin, zemí exotických i těch, které se podobají té naší. Všude je krásně a všude žijí milí lidé. V rodných jižních Čechách mě však nejvíce fascinují rybníky a lesy. Jeden místopisný jihočeský lexikon uvádí, že je zde 3 876 rybníků a rybníčků, některé z nich mají velmi poetické názvy - Naděje, Víra, Láska, Milenec, Rod… Také zdejší lesy a louky jsou vděčným a věčným motivem mých obrazů.

Milujete krásné barvy a duševně krásné lidi… Jak rozpoznáte takového krásného člověka?

Na paletě mám všechny barvy kromě černé, místo černé používám pařížskou nebo pruskou modř. V hlavě to mám zrovna tak, raději vidím věci a situace barevně než černě. Barvy jsou život, i stín má své barvy a černé nebe není přece vůbec černé. Každý z nás podvědomě dává přednost jiné barvě, a tak se nedá říci konkrétně, které jsou krásné a které nikoliv. Já mám  ráda zejména dvě - žlutou (symbol Slunce) a modrou (symbol nebe a vody). Obě ve spojení dají zelenou, a ta lahodí asi všem. Uklidňuje a voní přírodou.

Krásného člověka rozpoznáte snadno. Když k vám hovoří nebo se na vás jen tiše dívá a naslouchá, rozumíte mu. Rozumíte tomu, co říká, co cítí, jak pracuje a co ho těší, jakým stylem odpočívá a z čeho se raduje. Nemá žádnou masku, nepózuje, je jaký je, nepřekáží vám, je milé být s ním. Krásný člověk předvádí v tom dobrém slova smyslu celou paletu svého lidství. Nezapomněl na své dětské sny a ať už dělá cokoli, je spokojený.

Dá se namalovat lidská duše? Už jste to někdy zkusila?

Lidská duše se zrcadlí v očích, právě proto se dá namalovat. Nejkrásnější pocity jsem měla při portrétování dětí. Jejich oči mají jiskru, je v nich nadšení a tělo a duch jsou v souladu. Všechny čtyři dimenze autentického já jsou u dětí naprosto vyrovnané, proto jsou děti tak čisté a krásné. Někdy stačí, abychom se podívali do očí druhému člověku, abychom věděli, s kým máme tu čest.

Věříte, že nám hvězdy pomáhají uskutečňovat naše sny? Je to také váš případ?

Samozřejmě. Hvězdy, štěstí nebo náhoda, to je jedno, prostě to je a pomáhá nám to. Vždycky jsem věřila na dobré konce, na velká spojení, kdy při nás stál třeba celý vesmír. Hvězdy mi zasáhly do života mnohokrát. Před dávnou dobou velmi zajímavým, ojedinělým setkáním s mužem, který byl mým kolegou v práci, do které jsem nastoupila po dokončení fakulty. Oba jsme byli tehdy profesí právníci. On byl malující právník a já měla možnost nahlédnout do jeho ateliéru. Okamžitě jsem pochopila, že všechno je možné, že náhody neexistují.

Jste věčný optimista a v přírodě hledáte inspiraci. Našla jste v ní i nějaké podtóny tajemna?

I věčný optimista zažívá těžké chvíle, stojí před složitými úkoly či rozhodnutími. To jsou momenty, kdy je důležité uchovat si své sny a věřit, že dobré věci se dějí těm, kdo dělají dobré věci .

Mám svůj oblíbený strom na břehu jihočeského rybníka Naděje, říkám mu „přírodní oltář“. Tento magický strom je neskutečně nádherný. I strom může být osobnost. Hledím do jeho koruny, která se sklání nad hladinou, vnímám, jak je lidský život krásný a krátký, jako světýlko, co blikne a zhasne ve vlnkách. Učiněná magie, celý vesmír v jedné kapce vody, v jednom závanu větru ve vlasech.

Máte nějaký svůj nejoblíbenější obraz, který byste nikdy neprodala?

Jeden jediný nejoblíbenější obraz nemám, je jich více. Mnohé z nich jsem darovala rodině nebo přátelům či sběratelům, protože jsem nechtěla ten zvláštní pocit narušit pouhým obchodem. Potom jsou obrazy, které mám doma nebo v ateliéru, mám je oblíbené a trochu jejich prodej zdržuji. Jsou ale i obrazy, které v sobě mají zvláštní pozitivní energii, jež z nich doslova sálá. Jedním z nich je kytice, kterou jsem malovala v době, kdy jsem byla zamilovaná. Ten obraz má fantastickou energii dodnes, i když láska, která mě tehdy inspirovala, je už jen milou vzpomínkou.

Vašimi největšími sny bylo malovat obrazy a mít houf dětí.  Ty se vám už splnily, máte ještě nějaký, třeba tajný, sen?

Sny jsou báječná záležitost. Slavný francouzský herec a malíř Jean Marais kdysi řekl: „Chudák není ten, jehož sen se nesplnil, chudák je ten, kdo žádný sen nemá!“ Nádhera!

Měla jsem a mám štěstí, vůli pevnou jako skála a zdraví, takže jsem se mohla stát maminkou dvou děvčat a dvou kluků, babičkou třech vnuček.

Když jsem byla malá, loudila jsem na rodičích sourozence, avšak marně. Koupili mi foxteriéra. Ale i to byl dobrý kamarád. Rodičům jsem slíbila, že až budu veliká, budu mít houf dětí. Tenkrát se smáli, já však věděla své. To je tedy jeden splněný sen. Ten druhý, malovat obrazy, přišel ještě dříve. Ve dvou letech, když jsem objevila první psací a kreslící potřeby. A bylo hotovo.

A tajný sen? Tajný sen by měl zůstat tajný. A protože nám hvězdy pomáhají plnit téměř všechny naše sny, měli bychom asi být bdělí v tom, co si vlastně přejeme, na co myslíme a jak žijeme.

Co byste popřála čtenářům Spiritu?

Vám, milým čtenářům Spiritu, a tudíž i sama sobě, přeji, aby v našem nitru byl klid, abychom ovládli svůj čas a zpomalili tempo. Aby nás nikdy neopustil pocit radosti, který je nejlepším ukazatelem cesty. Jestliže nás nějaká činnost těší, jdeme správným směrem.

 Aby při nás hvězdy stály a my jsme mohli zůstat odvážní, veselí a zdraví.

Ludmila Veselá

Foto: archiv Ivany Kotýnkové

Planety radí i varují

Předplaďte si nás

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

Domeček zdraví

 

E-Shop

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

1682067
DnesDnes908
VčeraVčera1142
Tento týdenTento týden3282
Tento měsícTento měsíc14775

Partnerské weby