Tam, kde se nedaleko Domažlic vine malebným údolím řeka Radbuza, nacházela se kdysi kupecká osada Týn. Léta Páně 1258 si naproti Týnu na druhém břehu řeky vyhlédl biskup Jan III. z Dražic skalnatý vrch, na němž nechal vystavět v letech 1258 -1270 opevněný biskupský hrad. A jelikož původním sídlem biskupů byl Horšov v sousedství Týna, byl hrad postupem času nazván Horšovský Týn a s ním i celé pans tví.

Hrad spravovali purkrabí z rodu Ronšperků. Po husitských válkách se stal jeden z purkrabích Zdeněk z Dršťky i vlastníkem hradu. Církev jej získala zpět až léta Páně 1456. Dlouho se však ze znovu nabytého statku neradovala. Již roce 1458 nový král Jiří z Poděbrad, aby získal podporu mocného feudála Dobrohošty z Ronšperka, mu připsal hrad i celé panství.
Dobrohošt z Ronšperka se však králi zle odměnil a postavil se na stranu jeho nepřátel. Poté, co odešel na věčnost, stal se roku 1515 jeho syn Volf neomezeným pánem hradu i panství. Po jeho skonu v roce 1452 připadly statky i hrad jeho ženě Kateřině z Lobkovic a vlády nad panstvím se ujal bratr Kateřiny - Jan Popel mladší z Lobkovic. Tři roky poté, co hrad zpustošily plameny, zahájil přestavbu hradu ve stylu renesance na velkolepý šlechtický zámek včetně zahrady a obory.

Léta Páně 1618 se však Vilém Popel starší z Lobkovic stal jedním z vůdců stavovského povstání. Po porážce českých stavů na Bílé hoře bylo jeho veškeré jmění zabaveno. Šlechtici, kteří stáli na straně císaře Ferdinanda II Štýrskéh, pak v období pobělohorských konfiskací odkupovali za nepatrné obnosy zabavené jmění nepřátel. Horšovskotýnské panství tak roku 1622 odkoupil císařův spojenec hrabě Maxmilián z Trauttmansdorffu. Jeho rod se na hradě usadil na dlouhých 300 let. A v roce 1945 se historie opakuje. Zatímco 1622 koupili Trauttmansdorffové horšovskotýnské panství jako levný konfiskát, protože stáli na straně vítěze, v roce 1945 jim bylo celé jmění naopak zkonfiskováno, jelikož stáli na straně poražených. Na základě Benešových dekretů pak správu nad zámkem převzal stát.
Kolem renesačního skvostu s prvky baroka se rozléhá zámecká zahrada s Loretou a oborou. A právě Loreta sehrála neblahou roli v pověsti o bílé paní z Horšovského Týna.

O bílé paní z Horšovského Týna
Léta Páně 1515, kdy se Volf z Ronšperka stal po smrti svého bratra Jiříka neomezeným horšovskotýnským pánem, prý nastaly kruté časy nejen poddaným, ale i měšťanům. Dokonce ani mezi panskými stavy se nenašel nikdo, kdo by mu byl nakloněn.

Po několik let útrpně snášel prostý lid i měšťané všechna jeho příkoří a hrubiánství, až jim došla trpělivost. Vzbouřili se a podali stížnost k panskému soudu v Plzni. Ten pak si Volfa povolal, pokáral jej za nedobré mravy a přikázal mu, aby svého hrubiánského počínání zanechal.

Kvůli soudnímu příkazu by však Volf svůj hrdopych ani svou násilnickou náruživost jen tak nezkrotil, ale obával se další vzpoury, a tak si raději vybíjel svou ukrutnost na válečných taženích. Zatímco jeho žena na hradě dlouhé chvíle o samotě trávila a modlila se za jeho život, on se po bitvách obveseloval s větrnými ženštinami. Ona byla zpravena o jeho záletech, neboť on se s nimi nijak netajil. Nečinila mu však žádné výčitky, anžto doufala, že ke stáru Volf válečných tažení i záletů zanechá.

Jednoho dne však jejím marným nadějím zasadil Volf krutou ránu. S válečnou kořistí si přivezl na hrad i mladou krasavici, s níž smilnil na poslední výpravě. Jeho paní nevěřila svým očím a jen těžce se smiřovala s tím, že Volf ji odvrhl a vyměnil za mladou dívku. Zapřísahala ho, aby se vzpamatoval a nežil ve hříchu. Marné však byly její prosby a nářky, anžto Volf nad ní vyřkl ortel už tehdy, když se rozhodl přivézt si milenku na hrad. Jeho žena však neměla o ničem tušení a jen se trápila jeho smilným počínáním.

Volf však za jejími zády připravoval svatbu se svou milenkou v Loretě a zároveň se chystal zbavit své nepohodlné ženy. V den, kdy se konala v Loretě tajná svatba, vtrhli do komnaty jeho nebohé paní dva pochopové. Vylekanou ženu popadli a vlekli ji do sklepení. Marné bylo její volání o pomoc, darmo v slzách prosila, aby ji pustili. Její hrůzný osud byl zpečetěn. Přeukrutný Volf s ní neměl slitování a mezitím co on dával v Loretě manželský polibek své milence, ji zazdívali pochopové zaživa do hradní zdi. Po té strašlivé události vídali lidé, jak ženská postava v bílém hávu bloudí po hradbách i po hradě a lomí rukama s hlavou zvrácenou k nebi.
Hana Formánková
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2200394
DnesDnes68
VčeraVčera562
Tento týdenTento týden68
Tento měsícTento měsíc10144

Partnerské weby