Prokletý mlýn

Bývali různí mlynáři. Laskaví a vlídní, stejně jako zlí, hamižní a lakotní. A tak už to na tom našem světě chodí, že ne vždy je zlo potrestáno a dobro odměněno. V tomto příběhu – či snad dnes už jen pověsti – znamenala lakota mlynářky nakonec zkázu celého jejího rodu. A kdo ví – nakonec možná ony pověstné boží mlýny semlely i jeden pozemský.
Tak jak se to všechno vlastně sběhlo? Mlynáři díky snadnému přístupu k obilí a mouce představovali v časech nouze pro ostatní určitou možnost pomoci. Záleželo potom na tom, jak byli mlynář či mlynářka schopni se k takové doslova výzvě osudu postavit. Zda to byl člověk dobrosrdečný a přející, schopný a ochotný svým bližním pomoci, anebo měl lakotnou povahu a hleděl, jak se na neštěstí druhých ještě sám obohatit. Zda se dokázal zachovat odvážně a riskovat třeba i život, anebo zbaběle před vším zavíral oči. Jistě i vy znáte nějaký takový rodinný příběh. Vždyť vzhledem k počtu mlýnů a mlynářů se jich musely odehrát stovky, ne-li tisíce.

Jenom za zlato

Tenhle se stal za druhé světové války, kdy panovalo přídělové hospodářství a potraviny bylo možné získat jen na potravinové lístky anebo na černo, například právě u některého mlynáře. A tak jednoho předvánoční rána cestou od Juliány sešla ke Kopanskému mlýnu mladá žena. Byla v té době již tři roky vdova, zato s osmiletou dcerkou. Nežilo se jí lehce, soudě podle skromného šatu i upracovaných rukou. Dítě na první pohled churavělo, ani trochu nevypadalo zdravě, nepřirozeně bledá tvář se zdála téměř průsvitná.
Snad i proto se rozhodla jeho matka dojít z Prahy (asi) na nejbližší venkovský mlýn a tam se pokusit koupit nějakou mouku. Či si ji vyprosit, pokud bude mít jen trochu štěstí a srdce mlynáře či mlynářky se dokáže ustrnout nad její chudobou.

Bohužel došla právě ke Kopanskému mlýnu a otevřít ji přišla sama mlynářka. Ta okamžitě věděla, o co jde, a ihned prohlásila: „To víte, doba je zlá, já dávám jen za zlato.“ Mladá vdova u sebe pochopitelně žádné zlato neměla, jen snubní prsten, kromě dcery poslední a jedinou památku na manžela, kterou střežila jako oko v hlavě. Mlynářka však jednala rozhodně. Hned si prstýnku všimla a když viděla nerozhodnost mladé ženy, bez jakýchkoliv skrupulí jí ho stáhla z prstu. Výměnou za prstýnek dala ženě, která se zřejmě v šoku nad takovým jednáním ani nedokázala ohradit, pytlík černé mouky a vystrčila ji zpátky na cestu.

Vdova se i s dcerou dopotácela na kraj lesa a tam si sedla na pařez. Začala usedavě plakat, až ji našel hajný a nešťastnice se ujal. Nabídl jí čaj ze své termosky a nechal si všechno vyprávět. Celá ta nespravedlnost v mladé vdově znovu ožila, až dotyčná žena zahrozila ke mlýnu a proklela ho slovy „Za takovou bezmeznou hamižnost musí mlynářku stihnout slepota!“

Tak alespoň tento příběh zaznamenal Vlastimil Kinský ze Statenic ve své sbírce povídek Jak šel život.
Celé vyprávění mělo i pokračování. Co se nakonec stalo s mladou vdovou a její dcerou, známo není, avšak starý mlynář prý, jak později tvrdil onen hajný, prohrál mlýn a celý majetek v kartách a záhy na to zemřel. Mlynářka potom skutečně oslepla a nedlouho poté rovněž odešla na onen svět. O jejich hrob se nikdo nestará. I když měli děti, ty jim nemohly odpustit, že je připravili o dědictví. Závěrem V. Kinský konstatuje, že mlýn zůstal pustý a polozbořený. Snad jako by byl prokletý i on sám.

Skutečná historie mlýna

Nakolik je onen příběh pravdivý, těžko posoudit. Petr Jirásek ve své knize Mlýny na Únětickém potoce potvrzuje, že „…za 2. světové války z vyprávění znám, že si mlynáři a sedláci za potraviny nechali velmi dobře zaplatit. Ba většinou ani přeplácení penězi neúčinkovalo (říkali, že jich mají dost) a obzvláště od Pražáků chtěli zlato a cennosti.“
Až potud by tedy vyprávění o lakomé mlynářce, žádající pouze zlato, mohlo mít racionální jádro.

Pokud však jde o majitele mlýna jako takové, P. Jirásek konstatuje, že „…v roce 1984 koupil objekty mlýna od dědičky – družky posledního bezdětného pana Štěpánka pan Hůla s manželkou. Majitelé se dále mění.“

Není tedy zřejmě pravda, že by někdo z rodiny Štěpánkovy, která mlýn předtím vlastnila nejméně od roku 1824, o majetek výše popsaným způsobem přišel. Ani mlýn po válce patrně nezůstal pustý a polozbořený, takže se spíše zdá, že to je jen básnická licence velmi vhodně zakončující celý příběh. Pověst o potrestané lakotnosti tedy bude mít podle všeho obecnější základy a ke Kopanskému mlýnu byla jen příhodně přiřazena
Jitka Lenková
 


 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2199474
DnesDnes251
VčeraVčera549
Tento týdenTento týden2976
Tento měsícTento měsíc9224

Partnerské weby