Vznik svobodného zednářství se zpravidla spojuje s rokem 1717, kdy v Londýně došlo ke spojení čtyř zdejších lóží ve společnou velkolóži s velmistrem v čele. Avšak samot né kořeny zednářství sahají mnohem hlouběji do historie.
Samotní zednáři svůj vznik spojovali s dobou starověkého Egypta či budováním biblického Šalamounova chrámu, ale reálně lze zárodky zednářských společností spatřovat ve středověkých katedrálních stavebních hutích. Stavitelé úzkostlivě chránili své inženýrské a stavební postupy a vytvářeli uzavřené hierarchizované komunity, které se těšily přízni mocných, kteří jim udíleli různá privilegia a svobody.
Noví členové, nejen z oboru, byli přijímáni obřadnou formou a podřizovali se vnitřním regulím kladoucím důraz především na zachovávání profesního tajemství. Jednotliví zednáři si vytvořili zvláštní poznávací znamení a pozdravy.
V 17.století došlo k transformaci lóží do symbolické roviny. Do společností se dostávalo stále více mužů bez stavebního zaměření, kteří tak měnili dosavadní charakter zednářství. Budování fyzického chrámu nahrazovali budování chrámu všeobecné lidské lásky a moudrosti. Cílem se stalo vykořenění chyb lidstva cestou sebezdokonalení a sebepoznání každého jednotlivce.

Od počátku 18. století se postupně myšlenka svobodného zednářství z ostrovů šířila na starý kontinent a do Nového světa a stala se velice módní záležitostí. Zvýšený příliv nových členů poněkud degradoval úroveň zednářství, neboť se do lóží dostávali muži, jejichž vstup nebyl motivován ideovým přesvědčením, ale spíše prospěchářstvím. Počet formálních členů mnohdy několikanásobně převyšoval počet aktivních zednářů.

Důležitou úlohu v zednářství hrály navzájem provázané rituály a symbolika, které si jednotlivé lóže přizpůsobovaly podle svého, a proto v této oblasti neexistuje úplná jednota. Každý nový uchazeč o členství musel projít přijímací rituálem, který ve své podstatě symbolizoval stavbu chrámu lidskosti. Přijímaný představoval hrubý neotesaný kámen, který se teprve poznáním sebe sama stane vhodným stavebním prvkem.

Rituál se podobně jako zasedání odehrával v noci a byl zahajován údery velmistrova kladívka a zažehnutím světla moudrosti. Uchazeč musel nejprve zodpovědět otázky, které měly odhalit jeho charakter, a byl seznámen s posláním řádu. Poté byl ponechán o samotě v temné místnosti, aby rozjímal u stolu s přesýpacími hodinami, lebkou a evangeliem. Pak teprve směl předstoupit na zednářský koberec, zdobený symboly, před své budoucí spolubratry opásané tradičními zástěrami – symboly práce. Adeptovi byla odhalena levá strana hrudi – znamení otevřenosti a upřímnosti, vykasána nohavice – znamení pokory a odebrány cenné předměty – vzdání se pozemských statků a navrácení se do přirozeného stavu. Následovalo další kolo otázek a konečně složení slavnostní přísahy, při které na obnaženou hruď uchazeče ostatní přítomní zednáři mířili hroty svých kordů (mečů). Teprve poté obdržel uchazeč zednářské odznaky, symboly jeho čistoty a myšlenek, zástěru a rukavice. Uvnitř lóže se odehrávaly ještě další rituály spojené s povyšováním do vyšších zednářských stupňů.

Svobodní zednáři museli od okamžiku svého objevení čelit nedůvěře okolí a pronásledování. Státní moc viděla v tajném sdružování intelektuálů výrazné nebezpečí a lóže byly označovány za iniciátory revolucí a spiknutí. Zednáři měli údajně podnítit a řídit boj za nezávislost amerických kolonií či velkou francouzskou revoluci. Avšak i přes různá úskalí dodnes existují lóže svobodných zednářů po celém světě.

Myšlenka svobodného zednářství zasáhla v mnohých ohledech výrazným způsobem do evropské kultury a myšlení. Kromě nejproslulejší oslavy zednářství v podobě nádherné Mozartovy opery Kouzelná flétna, se téma zednářství objevuje téměř u většiny francouzských osvícenců, píše o něm Goethe, časté náznaky se dají najít v dílech německých romantiků, ale i ve Vojně a míru Lva Nikolajeviče Tolstého, nebo v malířském díle Wiliama Blakea. Stejně pestrá jako výčet děl, v nichž se zednářství zobrazilo, je i škála osobností, které se k myšlence svobodného zednářství hlásily. Mezi nejproslulejší patří už zmíněný skladatel W. A. Mozart, jeho přítel Josef Haydn, manžel císařovny Marie Terezie František Štěpán Lotrinský, první americký prezident George Washington, Eduard Beneš, spisovatelé Voltaire, Goethe, Rudiard Kipling, Casanova nebo Karel Čapek či světoznámý český malíř Alfons Mucha.

Ilumináti

Na konci 18. století se s rozvojem nových myšlenkových proudů ve společenských vědách objevuje nová forma zednářství – iluminátství, které kladlo důraz především na šíření morálních principů. Hnutí iluminátů (osvícených) založil v Bavorsku Adam Weishaupt v květnu 1776 za účelem „potírání mravního zla, zmravnění členů a vyššího vzdělání lidstva“. Po vzoru zednářství vytvořil příslušnou legendu, která dodávala hnutí punc starobylosti, symboliku a také vnitřní regule. Ilumináti kromě morálních principů hlásali svůj nesouhlas s náboženským útlakem a prosazovali toleranci a porozumění mezi lidmi odlišného vyznání. Hnutí nezaznamenalo masový nárůst členů a navíc se svou postupnou radikalizací dostalo do izolace a poté i do konfliktu s bavorským kurfiřtem, který jeho činnost zakázal.

Ačkoli hnutí nemělo dlouhé trvání, jeho některé myšlenky převzaly vídeňské a brněnské zednářské lóže.

Rosenkruciáni

Bratrstvo růžového kříže své pojmenování odvozuje od svého pomyslného a legendami opředeného zakladatele Christiana Rosenkreutze žijícího na přelomu 14. a 15. století. S jeho jménem se setkáváme ve spisech vydaných v letech 1614 a 1615, považovaných za jakési manifesty bratrstva. Zachycují život Rosenkreutze, který se pod vlivem muslimských mudrců rozhodl vytvořit společenství, které se mělo pokusit o nápravu světa a šíření poznání. Spisy nás zpravují nejen o historii řádu, ale i nalezení Rosenkreutzova hrobu, snad v roce 1604, což má být signálem k započetí všeobecné nápravy.

Pravda o vzniku bratrstva se však nachází jinde. Pravděpodobný autor zmiňovaných spisků, luteránský pastor Johann Valentin Andreae (1586 – 1654) pod vlivem filosofie, náboženství, přátel zabývajících se alchymií a tehdejším politickým děním vytvořil legendární bratrstvo, jehož členové mají provést náboženskou a společenskou všeobecnou reformu. Za mnohoznačný symbol hnutí a zároveň jméno zakladatele zvolil rudý květ růže připevněného na středu rudého kříže, tedy znak, který nosili křesťanští rytíři na křížových výpravách. Rudá barva symbolizuje obětovanou krev Krista. Symbol obecně vyjadřuje spasitelovu moudrost - dokonalé poznání, čistotu a tvůrčí energii. Hnutí rosenkruciánů se postupem času integrovalo do zednářských společností.
(toh)
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2278355
DnesDnes204
VčeraVčera687
Tento týdenTento týden2810
Tento měsícTento měsíc10604

Partnerské weby