Nejstarší část, kterou je stará věž, mohla být postavena po tatarském vpádu. Maďarský hrad Buják tedy pravděpodobně vznikl někdy ve druhé polovině 13. století a byl vystavěn královskou hutí. Teprve z roku 1330 však pochází první

doložená zmínka.

Roku 1315 se rozhořelo velké šlechtické povstání proti uherskému králi Karlu Robertovi z Anjou. Jedním z velitelů vojsk byl i Matěj Čák Trenčínský, jehož hrad Buják byl tehdy obležen královským vojskem. Dne 21. února 1386 palatín Mikuláš Garai obdržel hrad Buják od královny Marie darem. Roku 1393 král Zikmund Lucemburský darování panství potvrdil, a tak došlo k přestavbě sídla. O něco později na krátkou dobu patřil hrad rodině Pásztohi, ale roku 1394 byl zpět v držení královské koruny.

V roce 1424 král Zikmund hrad daroval své druhé manželce, královně Barboře Celjské.

Zikmundova slovinská manželka

Barbora Celjská (chorvatsky a slovinsky Barbara Celjska, maďarsky Cillei Borbála) se narodila kolem roku 1390 a byla dcerou hraběte Heřmana II. Cellského a Anny ze Schaunbergu. Byla druhou manželkou Zikmunda Lucemburského, římskou císařovnou, uherskou a českou královnou. Barbořinými předky byla málo významná celjská hrabata, jejichž jméno se odvozuje od slovinského města Celje, které tehdy patřilo uherskému králi.

Barbora a její sestřenice (a adoptovaná sestra) Anna Celjská se provdaly za krále, jejichž první manželky byly spřízněny mimo jiné i s rodem celjských hrabat. Anna se stala druhou manželkou Vladislava II. Jagella v roce 1402 poté, co zemřela jeho první manželka Hedvika z Anjou. Barbora se v roce 1408 provdala za uherského krále Zikmunda, třináct let po smrti jeho první manželky Marie.

Roku 1409 Barbora Zikmundovi porodila dceru Alžbětu. Tehdy ještě netušila, že Alžběta bude potomkem jediným. Důvodem, proč se nenarodilo další dítě, byly především Zikmundovy dlouhé cesty po Evropě.

Zikmund poté svou jedinou dceru a dědičku provdal za rakouského vévodu Albrechta.

Zástánkyně husitů a alchymistka

Barbořina krev dnes koluje v žilách většiny evropských šlechtických dynastií. Jedním z jejích potomků byla i Anna Dánská, manželka anglického a skotského krále Jakuba I., mezi jejichž děti patřili král Karel I. Stuart a anglická královna Alžběta Stuartovna.

Stejně jako její předkové byla i Barbora známá svou tvrdostí, vášnivostí a poživačností. „Byla to žena nesmírně smyslná,“ píše o ní diplomat a pozdější papež Eneáš Silvius Piccolomini. Dokonce prý zakazovala služkám modlitby. Barbora Celjská byla energická žena, roku 1419 jí Zikmund, údajně kvůli její nevěře, odebral příjmy a vypověděl ji do Oradey. Po usmíření jí však v roce 1424 daroval odvody ze středoslovenských báňských měst, Zvolenský zámek a několik hradních panství (například Trenčianský hrad). Barbora ale stále vystupovala spíše proti Zikmundovým zájmům.

Jako česká královna vedla Barbora od roku 1436 diplomatické styky s českými stavy v jejich mateřštině. Blíže měla ke kališníkům než katolíkům. Jako císařovně vdově se jí o rok později otevřely nové možnosti. „Žena, již stařena,“ píše Piccolomini, „pojala úmysl znovu se vdát, zapudila z mysli dceru, která vyrostla v naději na královský trůn a provdala se za rakouského vévodu Albrechta. Neuvažovala o ničem jiném než o radostech nového manželství.“

Barbora se chystala provdat za polského následníka trůnu, tehdy třináctiletého. Mocenské plány jí překazila hlavně dcera Alžběta a zeť Albrecht. Svou jedinou dceru však přežila, neboť Alžběta zemřela v roce 1442. Zbytek života strávila Barbora v Mělníce, kde se věnovala okultním vědám a alchymii. Zemřela v roce 1451.

Pomsta za masakr

Při jednom z mnoha tureckých válečných tažení do tohoto kraje roku 1663 byl hrad obsazen Turky, kteří tady nechali jednotku o 50 mužích. O několik týdnů později byl Buják obsazen maďarskými jednotkami pod velením Imricha Balassiho, kapitána z Gyarmatu, pod podmínkou, že turečtí vojáci po dohodě mohou volně odejít. V rozporu s touto dohodou však Maďaři odcházející vojsko napadli u Csécse a většinu Turků zabili. To se však později ukázalo jako velká strategická chyba, protože ještě v témže roce aga Martuzán, turecký velitel Hatvanu, začal hrad se třemi tisíci bojovníky znovu obléhat. Hradní kapitán Jan Berczely se s posádkou čítající 42 mužů vzdal pod podmínkou volného odchodu.

Z pomsty za předcházející masakr se nyní Turci vrhli na uherskou posádku a vojáky pobili.

Pravděpodobně roku 1666 habsburské vojsko hrad konečně osvobodilo od Turků, kteří část dispozice vyhodili při odchodu do vzduchu. Nato ztratil hrad svůj vojenský význam a pustnul. V bojích roku 1683 již neměl vojenský význam.

Text a foto: Petr Šafránek

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2281867
DnesDnes135
VčeraVčera1209
Tento týdenTento týden135
Tento měsícTento měsíc14116

Partnerské weby