Na vrch Hradišťany, s nejvýše položenou loukou Českého středohoří, která byla dříve známá jako orchidejová, jsme vyrazili samozřejmě i v doprovodu spolupracovníků z oboru psychotroniky a ezoteriky, aby nám potvrdili či vyvrátili naše domněnky. Po čem

jsme pátrali?

Jde o jedno z nejtajemnějších míst naší země. Plochý vrchol o výměře přes tři hektary je totiž celý ohraničený obrovskými kamennými valy starověkého hradiště knovízské kultury z 9. až 8. století před naším letopočtem. Později toto místo využívali Keltové a ještě později Slované.

V knize F. A. Borovského a B. Bernaua - Čechy. Díl VII. Středohoří - z roku 1892 se můžeme dočíst: „Kdekoli zde na Hradišťanech do země třeba jen holí zabodneš, všude popel a samý střep, zvenčí červený, z druhé strany černý, tlustý, z hlíny s pískem a slídou smíšené.“

Archeologický průzkum ale nebyl naším cílem, však je v této lokalitě také jakékoli kopání zakázáno, stejně jako rozdělávání ohně, a to pod pokutou až do výše 50 000 korun. Přišli jsme se záměrem pokusit se pomocí meditace a malého večerního rituálu za zvuku šamanského bubnu o napojení na události dávno minulé, které se tu odehrály, tedy o jakýsi návrat a vhled do mlhavě tajemné historie.

Jiný svět…

Už při vstupu na louku, která má při pohledu s ptačí perspektivy tvar podkovy, jsme pocítili jisté změny. Bylo to, jako když překročíte hranici a ocitnete se v jiném světě. Kontury pomyslného rozhraní jsou přitom velmi jasné, nelze si toho nevšimnout. A s každým dalším krokem do prostoru lemovaného stromy a zbytky někdejšího kamenného valu nás víc a víc naplňovaly klid a mí, harmonie. Najednou nebylo kam spěchat, náš svět se zredukoval na pouhé tady a teď za doprovodu vůně květů a stromů, ptačího zpěvu. Jak jen popsat ten pocit? To prostě jen jste a cítíte zvláštní lehkost.

Podrobnější průzkum celého prostoru pomocí virgule nám ukázal, kde je nejsilnější zóna pozitivní energie (tu jsme později využili ke společné meditaci a rituálu). Stejně tak jsme ale na okraji louky zaznamenali vyzařování geopatogenní zóny, jejíž vliv byl patrný na pokřivených kmenech stromů. Až později večer jsme si velmi jasně uvědomili, že lokalita má své stálé, byť nehmotné, obyvatele a ochránce, kteří si nepřejí být rušeni. Ale nepředbíhejme událostem.

Meditace v čase poledním

Proč jsme si vybrali poledne? Chtěli jsme se naladit na energii místa, na jeho vibrace, a ezoterička Lucia di Moriani je přesvědčena, že je tato doba pro podobné „experimenty“ nejvhodnější: „Poledne je zvláštní čas, kdy síla duchů lesů, luk a obecně přírody dosahuje vrcholu. Má v sobě zvláštní atmosféru, těžkou, lze říci až uspávající, dochází k propojení sil země a nebe.“

Právě Lucia di Moriani měla krátce po meditaci, když znovu obcházela hradiště, zvláštní vizi: „Dívala jsem se od lesa na slunečními paprsky zalitou louku, když se náhle vzduch zvláštně zavlnil. Do středu louky přicházela v zástupu skupinka žen v dlouhých, splývavých řízách. V kruhu obstoupily cosi jako oltář, nebo to byla jen hranice dřeva? To netuším. Držely se za ruce a jedna z nich něco nahlas říkala, ostatní po ní slova jako ozvěna opakovaly. Nerozuměla jsem jim, byla jsem jako v tranzu a můj mozek vůbec nespolupracoval. Jak jinak si vysvětit, že ačkoli jsem z nich nemohla spustit oči, nebyla jsem schopná se jich dopočítat… Odhadem jich bylo dvanáct nebo třináct. Jediné, čím jsem si naprosto jistá, je, že to byly kněžky. Jejich oděv byl bílý a všechny měly dlouhé vlasy.“

Louka uchovává otisk událostí

Začínáme věřit, že s večerním rituálem zachytíme i nějaké další „zprávy“ z dob dávno minulých. Psychotronik Jiří nám vysvětlil, že podmínky na kopci jsou k tomu poměrně dobré, a to díky podloží: „Vrch Hradišťany má magmatický původ, je složený z čediče a znělce. Jde o výlevné vyvřeliny se zajímavými vlastnostmi. Černý čedič energii pohlcuje a výborně konzervuje, uchovává. A mnohé znělcové skalní útvary jsou známé výskytem paranormálních jevů. Dochované pověsti vyprávějí, že se na nich konaly čarodějnické rituály a sabaty, připravovaly halucinogenní i léčivé lektvary.“

Dotyk éterických bytostí

Po západu Slunce se lehce zvedl vítr, listí začalo cosi šepotat. Usedli jsme v kruhu a naslouchali rytmickému zvuku šamanského bubnu. V bledé záři Měsíce se kolem nás roztančily stíny stromů, ale nejen jich. Citelně se ochladilo, někteří se začali jemně třást.

Měla jsem zavřené oči a přesto cítila, že se mě kdosi dotýká a zve mě, abych jej následovala. Připadala jsem si lehounce a měla pocit, že se mohu vznášet,“vysvětluje své vzdálení od ostatních spolupracovnice Spiritu Luisa Epulare a dodává: „Myslela jsem, že je to můj stav mysli, že pluji po louce a tančím s vílami. Jenže náhle zmizely a já otevřela oči. Ocitla jsem se uprostřed louky a ani nevím jak. Byl to ale nádherný a neuvěřitelný pocit. Byla jsem s těmi bytostmi spřízněna, byla jsem jejich součástí. Takový pocit jsem ještě nezažila.“

Ano, místo je rozhodně magické a spojené s těmi, kdož zde žili a v souladu s přírodou vyznávali mocné síly, své ochránce a patrony. A my měli to štěstí, že jsme alespoň nakrátko zažili cosi mystického a tajemného.

Text a foto: Lucie Zemanová, Ludmila Veselá

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2255920
DnesDnes61
VčeraVčera1584
Tento týdenTento týden3970
Tento měsícTento měsíc11328

Partnerské weby