Pozvánka do minulosti

Ráda bych se s vámi podělila o nevšední zážitek mé babičky, který se udál před mnoha lety na jednom místě v Jičíně. Byli tam s dědečkem na výletě, dost možná i na nějakých nákupech, jelikož tenkrát bydleli v Českém r áji. Já se později do blízkosti toho místa dostala, ale nenašla jsem ho, nevím jistě, jak vypadá, kde přesně je. Mělo to být v nějaké stromové aleji, prý tam bývala kdysi poustevna. Babička vyprávěla, že na tom místě žil poustevník, který tam zanechal vzkaz budoucím citlivým a vnímavým návštěvníkům. Ona sama tam slyšela hlas, který veršoval takovouto uvítací báseň: „Jen postůj chvíli malou a všechno staré zvíš, až zvonek začne znít, uvěříš ději spíš.“ A babička pak uslyšela zvonění zvonku, který ji zval do minulosti. Pak ji ale, bohužel, vyrušil dědeček, který na ni promluvil a „přenos“ se tak přerušil. Byla bych ráda, kdyby se ozvali čtenáři, kteří o tom něco vědí. O jakého poustevníka šlo, kde přesně žil, nějaké podrobnosti o jeho poselství a podobně.
Nikola G., Praha

 

Tyranský pronásledovatel

Před nedávnem jsem byla na návštěvě u své tety, která bydlí v Polsku. Dlouho jsme se neviděli, a tak po celé tři dny naší návštěvy (byla jsem tam s rodinou) nebyla nouze o nejrůznější debaty a dlouhé rozhovory. Druhý večer nám teta vyprávěla u ohýnku příběh své známé. Podotýkám, že po jeho vyslechnutí jsme nemohli usnout. Tetina známá bydlí rovněž v Polsku, v malém městečku u Baltického moře. Před lety se rozvedla s manželem a přestěhovala se tam i se svými čtyřmi dětmi do starého kamenného domu. Už první noc si děti stěžovaly, že slyšely zvláštní zvuky, nelíbilo se jim tam. Žena dětem nevěřila, říkala si, že toho na ně poslední dobou bylo trochu moc. Ale děti stály na svém i po další noci strávené v domě. Tvrdily, že se tam něco podivného děje. Těžce pracující matka - samoživitelka - tomu nepřikládala význam, nevěnovala tomu pozornost. Ona sama neslyšela ani neviděla nic, vše přisuzovala bujné dětské fantazii. Čas plynul jako voda v potoce. Starší děti (dcera a syn) už si založily rodiny a odstěhovaly se.

Žena zůstala v domě s dvěma dospívajícími děvčaty - dvojčaty. Dívky byly tak nadále vystaveny útokům neznámé síly. Běžně vídaly za záclonou bílou postavu a pak se jedné zdál sen, jehož podrobnosti viděla jako v mlze. Jenže obsah snu nebyl nic proti tomu, co se s ní dělo pak doopravdy. Dívka ráda spávala na břiše a v tu osudnou noc se jí zdálo, že na ni někdo nebo něco sedá. Nemohla se pohnout, otočit, nemohla dokonce ze sebe vydat ani hlásku. Z posledních sil volala matku. Ta vrazila do pokoje a ztuhla. Její dcery ležely na postelích a jejich obličeje byly šedé, z pokoje vyplula mlha. Ráno se zjistilo, že měly sestry stejný sen a obě byly napadeny neznámým a neviditelným útočníkem. Až tehdy žena uvěřila, že děti v domě skutečně něco negativního mohly vnímat, ačkoli jejich pocity do té doby nesdílela. Nyní pochopila, že je dům posedlý.

Paranormální jevy se zaktivovaly a zintenzivnily. Žena se rozhodla, že si musí s nezvaným škůdcem nějak poradit. Měla strach někomu o svém problému říci, dcery se styděly o tom, co se u nich odehrává, mluvit. Silně věřící rodina se začala modlit k Pánu Bohu. Čím víc se ale trojice modlila, tím ataky narůstaly. Nepomohla ani knězem svěcená sůl, ducha to jen provokovalo. Navštěvoval teď rodinu každou druhou noc. Vždy, když přišel spánek, cosi studeného je škrtilo, sedalo to na ně. A časem byly obyvatelky domu pronásledované už nejen v noci, ale i ve dne. Opakovaně například vyzváněl telefon, ale když zvedly sluchátko, na druhé straně bylo nejdřív jen hrobové ticho, které přecházelo do podivného šumění, až byly nakonec slyšet nepozemské zvuky. Nebo se rozdrnčel zvonek u dveří, ale když otevřely, byla za nimi jen studená mlha. Duch se projevoval i klepáním na vše dřevěné, co se v bytě našlo. Žena s dcerami byly zoufalé, nakonec hledaly pochopení, radu a pomoc u kněze.

Ten vysvětil každý kout domu, daroval jim svaté obrázky. Při odchodu se díval tento služebník boží také všem třem nešťastnicím hluboko do očí, kontroloval, jestli rovněž nejsou posedlé démonem. Ženám se ulevilo. Ještě ten den se sestry vydaly pobavit na diskotéku. Když se vrátily domů, našly matku v hrozném psychickém stavu. Všechna světla byla rozsvícená, bledá matka seděla roztřesená v obývacím pokoji. Duch běsnil, dcery s matkou se bály usnout a nejen tuto noc. I ty následující a během dní pak chodily jako těla bez duše. Polykaly prášky proti bolesti, pořád je bolela hlava. Přátelé se ptali, co jim je, ale ony se styděly o svých velkých potížích někomu vyprávět. Nejhorší bylo, že to „něco“ začalo své oběti pronásledovat i mimo dům. Duch je napadal na ulici, v obchodě, při návštěvě. Jedna z dcer usnula na křesle v bytě svého přítele. Najednou pocítila studený kruh, který se uzavíral a svíral její krk, chladné neviditelné ruce ji chytaly i za kotníky. Začala se třást, lapala po dechu. Přítel jí přispěchal na pomoc, ale neznámá síla ho odhodila na bok a pak byl zase klid. Vysvoboditelem matky a dívek se stal nakonec starší syn a bratr. Dovezl do domu k matce tetu své ženy, která se zabývala mimo jiné převáděním zbloudilých duší do záhrobního světa. Paní s duchem navázala kontakt a provedla určité rituály, nakonec se pomodlila. A tak nakonec vše dobře dopadlo. Od té doby mohly ženy přes den vést normální život a v noci odpočívat v klidu, míru a harmonii. Jen když někdo zaklepal na dveře, nebo když zazvonil telefon, lekaly se a třásly hrůzou.
Dagmar N., Třinecko
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2149998
DnesDnes289
VčeraVčera521
Tento týdenTento týden4266
Tento měsícTento měsíc17813

Partnerské weby