Předzvěst neblahých událostí

Míval jsem jako malé dítko podivný sen a ani při vzpomínkách na něj mi není dobře. V tom snu jsme s rodiči vyšli z velké a hlučné budovy, v níž bylo plno lidí a lokomotiv. Venku byly zase malé vlaky, které však nesyčely párou, jen divně šramotily a drnčely a občas cinkaly. Vlály tam vlajky a dost nízko také černé pruhy plátna. Ač byl slunečný den, svítily pouliční lampy, svítily ty vlaky a svítila i auta. Bylo to zvl áštní. Lidé na ulicích mluvili nanejvýš polohlasně, mnozí skoro šeptali. Přijel k nám vlak a rodiče se na cosi ptali pána, který ho řídil. Něco jim odpověděl a poté, co odjelo několik jiných vlaků, jsme my do toho jednoho nastoupili. Jeli jsme dost dlouho a vystoupili, až když kdosi řekl, že jsme na Soudním náměstí. Prošli jsme okolo domečku, který připomínal sud na petrolej, a vyšli kamsi nahoru. Pod námi bylo vidět ty cinkavé vlaky a pak tam jel ještě jiný vlak. Vydával zvuky sykavé a byl hlučnější. Stálo tam spolu s námi hodně lidí, většina v tmavých šatech nebo s černou páskou na rukávu. Nikdo nepokřikoval, nevolal, bylo tam divné ticho. Pak se ozvalo zahřmění, ale nebe bylo bez mráčku. Jen co doznělo, hřmělo zase, zvuk vycházel z pravé strany vedle nás. Když hřmění konečně ustalo, rozezněly se vlakové píšťaly, tovární houkačky, zvony. Zvuk sílil a blížil se k místu, kde jsme stáli. Matka mě pevně chytla za ruku, v očích měla slzy. Dole pak jela mašinka s jediným vagonem, na němž ležela pomuchlaná česká vlajka a u konců vlajky stály čtyři postavy - jakoby to byli dřevění panáčkové. Lidé klekali a na čele si dělali křížek, zvony pořád zvonily, ozvaly se táhlé zpěvy. Strážníci a vojíni salutovali. Všichni odříkávali cosi jako modlitby, mnozí měli na tvářích slzy. Pak ten vláček vjel do něčeho, co vypadalo shora od nás jako žebřík a ozvalo se hluboké dunění a temné rachocení. Bylo mi úzko a do pláče. Pak konečně dunění ustalo, ale mašinka pořád houkala a to už se znovu ozvaly zvony, ale vše se vzdalovalo, mašinka stoupala výš a výš, až už ji nebylo skoro vidět, jen to houkání bylo slyšet. I to potom sláblo, až ustalo docela. Sice slunce hřálo a lampy svítily, ale působilo to na mě hodně ponurým dojmem. Ozvalo se další zpívání, modlitby. Když umlkly, lidé se začali rozcházet. I my se vraceli. Kdykoli se mi tenhle sen zdál, bylo mi strašně teskno, někdy jsem i plakával. To probudilo zpravidla matku a někdy i otce. Laskavě se mnou mluvili a já zase usnul. Někdy se mi zdál sen celý, jindy se mi vybavila jen pláň s mnoha smutnými lidmi, kteří opakovali slova, jaká se říkávají ve svátky a o nedělích v kostele. Někdy jsem zase ve snu viděl jen ten vlak s jedním vagonem… Dnes vím, že první z písní, které zazněly v tom mém snu, byla Hospodine, pomiluj ny, druhá Svatý Václave a ta třetí byla naše státní hymna. Lidé se modlili Otče náš, jenž jsi na nebesích a Zdrávas, Maria. Bylo mi skoro pět let, když přišli šedočerní vojáci, začala druhá světová válka. To už se mi ten sen ale tolik nezdál. Pamatuji si, jak někteří lidé vítali ty samozvance zaťatými pěstmi a jeden pán na ně vystrčil dokonce holou zadnici. O tom se mi ale nezdálo, to si pamatuji vědomě. Není ale vyloučeno, že ten sen byl předzvěstí úmrtí Tomáše Gariqua Masaryka roku 1937.
Milan V., Kladno

Oteplování planety

Co si myslím o oteplování Země? Částečně možná může být pravda to, že je na vině znečištění ovzduší, ale mám obavu, že více na vině je odlehčování planety. Naše Země měla určitou váhu, ale ta snižuje tím, že jsou vystřelovány různé rakety. Bylo jich už hodně, a třebaže se jejich váha může někomu zdát zanedbatelná, opak je pravdou. Kovové sputniky odcházejí do vesmíru mimo naši Zemi i její atmosférický obal. Jak se snižuje váha Země, snižuje se i odstředivá síla planety Země a ta se přibližuje ke Slunci. Proto pociťujeme větší teplo. Je možné udělat jednoduchý pokus. Když vezmeme malý pouťový míček na gumičce a budeme jím točit kolem sebe, bude kolem nás létat v určité vzdálenosti. Jestliže z něj vyjmeme jen trošku pilin a budeme jím opět točit stejnou silou, stejnou rychlostí a bude na stále stejně dlouhé gumičce, nebude mít sílu vzdálit se od nás tak daleko jako před tím, jeho dráha vytvoří menší kruh. Naši vědci a ti, co rakety vystřelují, si nejspíš neuvědomují, že Zemi ochuzují o určité množství hmoty, snižují její váhu a Země ztrácí svou sílu. Když ale naopak na míček s gumičkou připevníte nějaký předmět, byť jen knoflíček od košile, bude míček těžší a bude se na gumě kolem nás točit ve větší vzdálenosti. S rostoucí váhou roste jeho odstředivá síla. Je to jen fyzikální pokus, ale myslím, že je chyba, že vědci na tohle zapomínají.
Dana M., Jakubov
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 30 let

Fotografie 0016

2252853
DnesDnes241
VčeraVčera662
Tento týdenTento týden903
Tento měsícTento měsíc8261

Partnerské weby