Zázraky se dějí

Mám vnučku, která žije ve Spojených státech amerických. Přesto na mě nikdy nezapomíná, je to takové moje sluníčko ve stáří. Když jsem měla v červnu narozeniny, poslala mi zlatý řetízek s přívěskem klíčku. Hned jsem si ho pojmenovala - stal se mým klíčkem ke štěstí. Radost s dárku ale netrvala dlouho. Při sprchování jsem klíček ztratila, byla jsem z toho opravdu moc smutná. Nelenila jsem a prohledala celou koupelnu, ručníky i odložené ošacení. Nakonec jsem přece jen klíček našla, ale chyběl kroužek, kterým byl původně připevněn k řetízku. Po delším pátrání jsem objevila jiný kroužek, ale k jemnému řetízku se moc nehodil. No, říkala jsem si, alespoň tak. A potom asi za čtyři dny, kdy už jsem na to trochu pozapomněla, jsem šla bosa přes dvě místnosti, chtěla jsem se dívat na televizi. Tu jsem na něco šlápla. Nejdřív jsem si myslela, že je to střípek z rozbité skleničky, už od rána jsem si říkala, že musím pořádně vyluxovat. Po skončení televizního programu jsem se chystala jít spát, ale najednou mi z koberce něco zářivě blesklo před očima. Když jsem se sklonila, abych se podívala, co to je, s úžasem jsem zvedla ten maličký zlatý kroužek.A tak si myslím, že se zázraky někdy skutečně dějí, jinak si to neumím vysvětlit.
Paní E. P., Hýskov

Pacient

Bylo mi devětadvacet let, byla jsem čerstvě vdaná. S manželem jsme bydleli u mých rodičů v rodinném domku. Tatínek byl zubař a svou soukromou ordinaci měl v přízemí. Pacienty, kteří za ním přicházeli, jsem znala. Ve městečku, kde jsem žila od narození, se vlastně znali úplně všichni. Jednou, pamatuji si, že jsem se zrovna vrátila z nákupu, jsem spatřila před otevřenými dveřmi čekárny sedět na lavici pro pacienty neznámého muže. Bylo dopoledne, ale tatínek ten den ordinoval až po obědě. Neznámý byl asi padesátiletý, mírně prošedivělý pán příjemného vzhledu. Na mou otázku, co si přeje, odpověděl, že čeká na mého otce. Snažila jsem se mu vysvětlit, že otec začíná pracovat až odpoledne, ale jakoby mě ani neposlouchal. Zadíval se na mě takovým zvláštním pohledem a povídá: „Mladá paní, vy se asi hodně bojíte smrti, že?“ Celá vykulená říkám: „A jak vy to víte?“ Zase jako kdyby mě neslyšel, pokračoval: „To se ale nemusíte bát, smrt je jako výměna starých šatů za nové. Vy ale budete žít dlouho, tak na to nemyslete už teď!“ Neměla jsem čas přemýšlet nad tím, kde bere ty svoje moudra. On totiž ve své předpovědi pokračoval: „Koncem října se vám narodí chlapec, porod potrvá přesně pět minut. Budou vám pomáhat duchovní lékaři, nemusíte se bát. Váš syn se bude navlas podobat svému otci.“ Stála jsem celá zkoprnělá a nevěděla, co si o tom myslet. Říkala jsem si, že je to zřejmě nějaký pomatenec, který ani neví, co mluví. Netušila jsem, že se jeho slova vyplní. Překvapilo mě, když kontrola u lékaře potvrdila, že jsem již skoro dva měsíce těhotná. Bylo 31. října, když mi praskla plodová voda a já musela do porodnice. Sestřička na příjmu mi říká: „Tak jdeme rodit, maminko!“ Já na to, že mi nic není, že nemám ani žádné porodní bolesti. Hodiny na zdi ukazovaly přesně tři čtvrtě na osm. Pak mi sestra píchla injekci na vyvolání porodu. Bylo osm, když jsem šla na porodní sál, a syn se narodil v osm a pět minut. Když jsem ho poprvé uviděla, měl husté černé vlasy, stejné jako jeho otec.
Čtenářka ze Zelené Hory

Hora Ortel

Reaguji na článek Strašidelná hora ze Spiritu číslo 36/2010. Hora Ortel mě zaujala již loni, když jsem si o ní přečetl článek v jiném časopisu. Od té doby jsem ji navštívil již mnohokrát a musím říci, že je to úžasné místo plné života a nádherných zákoutí. Zatím jsem se tam nesetkal s žádnými paranormálními jevy, a to ani tehdy, když jsem tam přenocoval. Tím ovšem nechci zlehčovat pověsti, které o Ortelu kolují. Podle jedné z nich byl kdysi Ortel využíván jako popraviště a úřad kata zde měl vykonávat Michal Ohnesorge, pocházející z nedaleké obce Postřelná. Nevím, zda na Ortelu někdy skutečně šibenice stála, ale mé nálezy na vrcholu hory by tuto teorii asi podpořily. Našel jsem zde kousek rezavého řetězu a 25 cm dlouhý, čtyřhranný hřeb. Oba tyto předměty byly dle mého mínění kovány ručně, což by napovědělo alespoň trochu o jejich stáří. Co se týká runových znaků na kamenech, i těch jsem na Ortelu několik našel. A nejen na kamenech, ale i na kůře starých buků kousek pod vrcholem. Nejvíce mě však překvapil letopočet na jednom z buků lemujících patrně starou přístupovou cestu na vrchol. Je zde vyryt letopočet 1890. Ten strom mi tak starý nepřipadá. Na druhou stranu si říkám, proč by někdo vyřezal do kůry jiný letopočet, než ve skutečnosti byl? Začátkem srpna jsme opět navštívili Ortel s paní Alenou ze společnosti Agartha a ještě jedním kolegou Pavlem. Pavlovi nebylo na vrcholu hory evidentně dobře. Pomocí kyvadla jsme zkoumali stáří nalezeného řetězu a hřebu. Vyšlo nám, že jsou oba předměty zhruba stejně staré a pocházejí ze 17. století. Také jsme zjistili, že energie vyvěrající z hory není škodlivá pro každého, což by vysvětlovalo, proč se někteří lidé na Ortelu necítí dobře a naopak. Mně například tato hora učarovala a vracím se tam často a rád.
Čtenář Pavel H.
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2219877
DnesDnes396
VčeraVčera639
Tento týdenTento týden396
Tento měsícTento měsíc12402

Partnerské weby