Nesmrtelnost

Reaguji na článek Mocní a nesmrtelní. Vím, že se spousta jedinců snažila o nesmrtelnost, což je úsměvné. Každý lidský tvor má v sobě nesmrtelnou jiskru. Darem jsme obdrželi Zemi k hmotnému i duchovnímu vývoji, poskytuje n ám vše, co potřebujeme - domov i potravu. Zde jsem duchovní jiskru pod tíhou hmotných obalů měli proměnit v plamen. Možná je to myšlenka nadčasová, ale z hlediska boha jsme již uprostřed žní – zralé zrno se odděluje od nezralého. Zralí lidští duchové budou jednou dohlížet na vývoj duchovních zárodků vysetých na jiných nových planetách. Výsev probíhá ve vesmíru nepřetržitě. Krom duchovních zárodků, které se musí vyvíjet, jsou v jiných úrovních i osobnosti, které zdlouhavý vývoj podstupovat nemusí, jsou hned sebevědomé. Vývoj lidí neprobíhal tak, jak se očekávalo. Po hmotné stránce šlo vše dobře, ale duchovní byla opomenuta. Nastala nerovnováha a Země se málem zřítila ze své dráhy, což by znamenalo předčasný zánik, ve vesmíru to nelze dopustit. A tak se zrodil Ježíš. Mluvil o tom, co Bůh po lidech chce, o dodržování božích zákonů - to mělo vést k duchovnímu vývoji. Protože ale Ježíš viděl, že lidský mozek, jednostranně přepěstěný jen hmotnými věcmi, jen stěží chápe věci duchovní, začal mluvit i o duchovní smrti, která znamená ztrátu všeho, co člověk během svého vývoje získal. Ke ztrátě osobnosti přitom dochází tisíciletým utrpením při plném vědomí, zůstává pak jen ta nesmrtelná jiskra, která se vrací ke svému původu (nálevce na okraji duchovní úrovně). Lidé Ježíše nepochopili a nechali jej zavraždit jako nepohodlného. Ježíš, vědom si hrůz, které lidstvo čekají, se neobhajoval a smrt podstoupil, aby zanechal stopu v lidských srdcích, aby lidé pochopili, jak důležitá byla slova, která dával učedníkům a všem, kdo byli ochotni naslouchat. Mluvit také o duchu pravdy - Imanueli, který přinese osud, ale rovněž poselství od otce – poslední to záchraně. „Hledejte a naleznete,“ řekl Ježíš. To platí o lidském duchu.
Čtenářka Irena z Napajedel

Duše zemřelých

Bydleli jsme s manželem a synem v Brně, na jednom z největších panelových sídlišť. Šeď a uniformita domů nás čím dál víc nutila hledat malou chaloupku s kusem přírody, kdy by bylo možné trávit dny volna. Po delším hledání jsme konečně našli objekt, který naplňoval naše představy. Byla to velmi stará malá chaloupka z 18. století, stála pod kapličkou na návsi a za ní se černaly lesy plné borůvčí a všech možných druhů hub. O kus dál se tyčil hrad Svojanov. Problém nastal při jednání o koupi. Majitelka, která stavení zdědila po zemřelém otci, se chaloupky nechtěla vzdát, přestože tam již deset let nikdo nebydlel. Hledali jsme tedy dál, ale nenašli nic, co by nás zaujalo. Po čtyřech letech jsme se přece jen konečně dočkali, majitelka nám naši vysněnou chalupu nakonec prodala. Vzhledem ke stáří domu nás čekala spousta práce, kterou jsme zpočátku dělali sami, později za pomoci místních řemeslníků. Původně byla k obývání určena jediná místnost, kde se odehrával veškerý život rodiny - od běžné každodenní činnosti a narození dětí až po umíraní. Teprve později přistavil předchozí majitel další dvě malé místnosti.

Již při zahájení úprav docházelo na chalupě k nepochopitelným nezdarům a podivným úrazům. Já jsem spávala v původní obytné místnosti, manžel v přistavené. Každý večer jsem odchod na lůžko oddalovala, protože jsem se tam od samého počátku necítila dobře. Každé ráno jsem vstávala unavená, po celém těle jsem cítila tíhu, těžce se mi dýchalo, jako by mě někdo škrtil. Po delší době mě manžel doslova nutil, abychom si spaní přehodili. Dělo se tak asi po dobu dvou měsíců. Manžel vstával odpočatý, nic podivného v té místnosti necítil a já v té druhé přistavěné také tak. Řekli jsme si, že to byla jen souhra náhod a já se vrátila na své původní lůžko. Hned první noc se tu ale začaly dít věci! Z nábytku, podlahy i stropu se ozývalo praskání, slyšela jsem zvuk zavíraných a otvíraných dveří i okenic. A od té doby se to dělo stále, ale já nebyla schopná jít se uložit jinam, třebaže místa bylo kolem dost. Něco silnějšího než já mě tam jakoby drželo.

Musím zdůraznit, že kdykoli tam spal se mnou někdo další z rodiny, nic zvláštního se nedělo, naopak, byl tam naprostý klid. A pak jsme vybourali otvor v původním místě, kde bývalo okno, jenže předchozí majitel ho dodatečně zazdil. To se teprve začaly dít věci, a to obvykle v době mezi půlnocí a pátou hodinou ranní. Jednou jsem cítila svírání v celém těle. Bylo to velmi silné, myslela jsem si, že jde o nějakou závažnější chorobu, zdravotní příhodu. Čekala jsem, že to samo ustoupí, to se však nestalo. Proto jsem vstala a šla za manželem, aby mi zavolal odbornou lékařskou pomoc. Jakmile jsem ale vstoupila do jiné místnosti, rázem potíže ustaly. Vrátila jsem se tedy na lůžko a nepříjemnosti se opakovaly. Navíc jsem uprostřed místnosti v úplné tmě nad stolem spatřila poletovat malé, světlešedé chomáčky, bylo jich asi třináct. Nemohla jsem vstát z postele, byla jsem k ní jak přikovaná. Slyšela jsem, jako kdyby se ty chomáčky mezi sebou hádaly. Pak jsem cítila jejich nespokojenost s mou osobou, s tím, co tam dělám, s rekonstrukcí, která je na domě prováděna. Úpravy jsem skutečně plánovala a zajišťovala já, manžel se do ničeho podobného nepouštěl. Tak jsem se začala vyptávat starousedlíků, abych zjistila, zda se v chalupě něco mimořádného nestalo.

A ejhle, stalo! V místnosti, kde jsem spávala, zemřela svého času jedna velmi stará paní. Její tělo tam leželo asi pět dní, než sousedé nechali domek otevřít, když ji neviděli jako jindy každé ráno vycházet a větrat peřiny, jak to obvykle dělávala. Pátrala jsem dál. Rodina, která se posléze do domu nastěhovala, měla problémy, řešily se neustále nějaké spory o majetek a podobně. Mé problémy neustávaly, a tak jsem se nakonec obrátila pro radu na psychotroniky. Jeden u nich mi řekl, že bych měla povolat kněze, ale to jsem neučinila. Další dle nákresu zjistil, že v místě, kde jsem spávala, zemřela dvacetiletá dívka a zůstala tam psychosomatická zóna číslo 8. Posléze jsme ukončili větší přestavbu - mé potíže s zmírnily, ale zcela neustaly. Manžel mi znovu nabídl, že si vyměníme místa ke spaní. Jakmile se tak stalo, byla jsem bez problémů a v pohodě. Manžel opět žádné rušivé vlivy nezaznamenal.

Za rok pak ale náhle za letního podvečera, kdy nic nevěstilo tragédii, náhle a bez jakýchkoli varovných příznaků nemoci manžel zemřel těsně před tou místností, kde se odehrávaly podivné jevy, které jsem vnímala z celé rodiny jen já. Ačkoli jsme jinak chalupu milovali a s vesničany jsme také vycházeli dobře, rozhodla jsem se domek prodat. Brzy jsem našla kupce. Ten měl v úmyslu provádět další a poměrně rozsáhlé úpravy objektu, včetně bourání některých stěn, které byly nosné. Půjčila jsem mu klíče, aby mohl s odborníky - statiky a s řemeslníky v klidu dům projít a vše naplánovat. Později mi při společné zevrubné prohlídce prostor řekl: „Nezlobte se, že se vás na to ptám, ale když jsem tu byl onehdy navečer s řemeslníky a stál jsem v té velké místnosti, měl jsem pocit, že tam nejsem sám, třebaže ostatní byli jinde…“ Poté jsem mu tedy stručně vylíčila, co se mi tam po dobu 19 let dělo a dodala jsem: „Pane, tady nebudete nikdy sám.“ Odvětil na to, že to jen nemám říkat jeho manželce. Zájemce skutečně chalupu koupil a pokračoval v přestavbě, domek teď patří k nejhezčím v kraji. Zda se tam ale dějí podivné věci, s nimiž jsem se sama setkala, to jsem nezjistila.
Věra K., Brněnsko
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2200034
DnesDnes270
VčeraVčera541
Tento týdenTento týden3536
Tento měsícTento měsíc9784

Partnerské weby