Střepy

V našem starém domě, který je celý zrestaurovaný, zbývá ještě jedno původní malé úzké okno - je ve štítě na severní straně. V domku se nalézá těsně nad schodištěm, je dvojité. Hned vedle na stěně visí veliký obraz Panny Marie, který jse m „zachránila“ před několika lety. Byl zničený, zastrčený za trámem půdy. Nyní zdobí stěnu a nikdy kolem něj neprojdeme bez povšimnutí, k Marii dokonce někdy hovoříme i nahlas. Byla sobota večer, když se obloha zatáhla a přišla veliká bouře. Vítr ohýbal stromy k zemi, v domě zavládla tma, jen modré odrazy blesků tu a tam prosvěcovaly místnosti. Manžel se náhle zvedl z postele, že po těch úporných vedrech, co v posledních dnech panovaly, bude jistě vzduch venku příjemnější. Odešel bez dalšího vysvětlování ven, jen jsem slyšela jeho doznívající kroky na stařičkém vrzajícím schodišti. Zůstala jsem bez větších emocí odevzdaně ležet v ložnici, pozorovala jsem blesky a poslouchala hromy.

Déšť bubnoval se stále větší intenzitou do střechy a pak už i na okna. Vlastně do oken chvíli zřejmě bubnovaly i kroupy. Doba, kdy manžel Luděk odešel ven, se mi náhle zdála dlouhá, řekla jsem si, že bych se po něm měla jít podívat. Jenže jsem pořád ležela, ruce a nohy jak k posteli přibité. Najednou jsem uslyšela domem znít podivné hřmotné zvuky, jako kdyby průvan tu a tam s něčím lomcoval, v té spleti zvuků se nešlo ani vyznat. O to víc jsem chtěla vstát a zavolat do tmy na manžela. Jenže místo toho jsem zůstávala pořád ležet, cosi divného mě ochromovalo. Další skutečnosti proběhly v pár vteřinách a úzké souvislosti nám vyvstaly až mnohem později. Domem se rozlehlo ohlušují „prásk- bum“ a s řinčením se valilo sklo po schodech až dolů. Já konečně vyskočila z postele a zírala do tmy.

Ale nebylo dobře vidět, co se vlastně odehrálo a rozbilo, jen podle silného chladného větru jsem poznala, že to původní okno nad schodištěm je rozbité a že jej nejspíš něco rozbilo zvenku. To už do schodů vbíhal můj muž Luděk. Pod nohama mu chrupalo sklo, sháněli jsme se po svíčce a sirkách. Pak jsme teprve uviděli tu spoušť. Schodiště bylo plné střepů, protější stěna poškozená (zřejmě intenzitou rozlítaného skla z okna), venkovní okno bylo zcela rozbité a to vnitřní přibouchnuté ke stěně a nepoškozené. Obraz Panny Marie byl na spodním barevném okraji pod sklem promáčen, je to vidět dodnes. Až posléze jsme si s manželem oba uvědomili, že kdybych bývala skutečně vstala a šla mezi dveře muže zavolat, jak jsem chtěla, nejspíš by mě v momentě střepy nečekaně zasáhly, protože napadly i mezi dveře ložnice. A kdyby Luděk stoupal po schodech na mé zavolání, „sprcha“ ostrých střepů by ho rovněž neminula. Nahlas jsme oba poděkovali směrem k obrazu a myslím, že bylo za co.
Čtenářka Anna

Dudlík

Stalo se to před čtyřiceti lety. Tehdy jsem večer tříměsíční dcerku s dudlíkem uložila do postýlky a šla si napustit teplou vodu do vany. Pak jsem se zašla podívat do ložnice - dcerka ve spánku tiše oddechovala, vše bylo v pořádku. Nasypala jsem si do vody koupelovou sůl, svlékla se. Ale vanu jsem si neužila. Cosi mě opět táhlo neodbytně do ložnice. A tam jsem uviděla kroužek dudlíku na přikrývce a chroptící dcerku! Okamžitě jsem jí strčila prst do krku a gumový dudlík se mi podařila vyndat, dýchací cesty byly opět průchodné. Dcerku jsem zachránila na poslední chvíli jen díky intuici, která mě nenechala v klidu. S dudlíky se po této zkušenosti naše domácnost rozloučila.
Jana V., Ostrava

 

Stopy

Posílám příběh jednoho člověka, jistě si ho rádi přečtou i další čtenáři Spiritu. Příběh se podobá životům nás všech.Jeden člověk měl v noci sen. Zdálo se mu, že jde po písčité pláži podél moře s Pánem Bohem. Na nebi se mu zjevily obrazy z jeho života. Po každém obrazu, který se objevil, zjistil, že v písku, kudy šel, byly dva páry stop: Ty jedny patřily jemu a ty druhé byly Pána Boha. Po posledním obrazu, který na nebi spatřil, se člověk zadíval zpět na stopy v písku. Všiml si, že mnohokrát během života zůstal viditelný v písku jen jeden pár stop. Uvědomil si, že to bylo pokaždé, kdy byl vystaven těžkým a bolestným životním zkouškám. Tomu nerozuměl, a proto se ptal Pána Boha: Pane, ty jsi řekl tehdy, když jsem se rozhodl jít s tebou, že budeš vždycky u mě a nikdy mě neopustíš. Ale teď vidím, že když mi bylo nejhůř a život mi byl velmi těžkým, v písku je jen jeden pár stop. Nerozumím tomu - proč jsi mně opustil, když jsem tě potřeboval nejvíc? Na to odpověděl Pán Bůh: Moje milé, drahé dítě! Miluji tě a nikdy bych tě neopustil! Když ve tvém životě byly tvoje životní zkoušky nejtěžší a nejbolestivější a ty jsi viděl jen jeden pár stop v písku, tak to bylo tehdy, kdy jsem tě nesl na svých rukou!
Milada S., Hodonín
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2199458
DnesDnes235
VčeraVčera549
Tento týdenTento týden2960
Tento měsícTento měsíc9208

Partnerské weby