Potkala jsem anděla

Nedávno jsem si přečetla knížku Anděl vám žehná. Je to soubor povídek o setkání s anděly. I já jsem takového potkala. S kolegyněmi jsem v pátek jela do lázní v Poděbradech. Sedla jsem si do auta a požádala svého an děla strážného, aby na nás dal pozor a v pořádku jsme dojely. Cesta ubíhala v příjemném hovoru a pohodě, dle
předpisů jsme se blížily do místa určení. V samotném městě jsem, bohužel, odbočila moc brzy, a tak jsme se vracely zpět na křižovatku se stopkou. Když už jsme měly vyjíždět, ozvala se rána a začalo se kouřit zpod kapoty. Honem vypnout motor a vylézt z auta - bylo první, co mě napadlo. Pod autem mokrá stopa, jak po prudké bouřkové přeháňce. Ovšem to už se z chodníku ozvalo: „Právě jsem volal do servisu a za chvíli se na to přijedou podívat. Pojďte, odtlačíme auto stranou.“ Zaznělo to z úst nedaleko stojícího mladého muže. A tak jsme dotlačili auto od křižovatky dále, aby se nebrzdil provoz. Po předání telefonního čísla na servis a po slovech díků se s námi mladý muž rozloučil. Uběhlo asi deset minut a přišel opět, tentokrát se dvěma mladými hochy v montérkách. S úsměvem na tváři povídá: „Za rohem je ještě jeden servis, tak jsem tam zašel.“ Hoši se mrkli na motor, našli vypadlou hadici od chladiče, nasadili, našroubovali, dolili vodu a odešli. Až pak nám, třem ženským, spadl kámen ze srdce. Nyní na to vzpomínáme jako na "zážitek z natáčení".
Můj anděl se jmenoval Honza Procházka.
Zuzana Z., Vamberk


Hrobka

Reaguji na článek Tajemná hrobka v Kašmíru. Josef z Arimatie nechtěl, aby se Ježíšův hrob stal místem kultu a výdělečné činnosti. Po skonání syna božího poprosil Piláta, aby směl tělo pohřbít ve skalním hrobě v Jeruzalémě, leč nakonec ani toto místo se mu nezdálo dost vhodné. Proto Ježíše odnesli v noci s Janem k blízké hoře. Asi v polovině její výšky byla skupina skal a jeskyně, nad níž byl zaoblený vchod (jeskyně občas posloužila jako úkryt pastýřům) a vytesány tři kříže. Na pravé straně jeskyně byla velmi úzká trhlina ve skále s úzkým otvorem, úzkou chodbou - ústila do další jeskyně. Tam Ježíšovo nabalzamované, plátny obtočené tělo položili na kamennou lavici (v horní čelisti mu v chrupu chyběl zub - špičák). Josef balvanem i hlínou a úponkovitými rostlinkami utěsnil vchod na místo odpočinku. Hrob je hlídán duchem - zeleným rytířem a tělo je ve značném rozkladu.
Irena N., Napajedla


Obrazy daly znamení

S manželem jsme žili v pěkném, harmonickém svazku. Povinnosti spojené s chodem domácnosti jsme měli pečlivě rozdělené. Já se věnovala ženským pracím (nakupování, vaření, praní, úklid), manžel pečoval o zahrádku a údržbu bytu. Staral se také o veškerou administrativu a finance týkající se bytu i nás. Jelikož jsme neměli žádné děti, znamenal pro mne jeho odchod na věčnost osudovou ránu, ze které jsem se nemohla dlouho vzpamatovat. Jen s pomocí lékaře a dobrých přátel jsem se postupně dostávala ze špatného psychického stavu, dlouho mi trvalo, než jsem byla schopná postarat se sama o sebe, o záležitosti spojené s bydlením, placením účtů a podobně. Jednou jsem měla vyplnit pro banku příkaz k nějaké úhradě. Byla jsem zcela bezradná. Poté, co jsem jeden formulář vyplnila špatně, začala jsem v manželově stole hledat jiný. Při vzpomínce na svého muže jsem se rozplakala a nahlas si postěžovala: „Ach Josefe, jak jsi mi to mohl udělat? Proč jsi mne tady nechal samotnou? Já vůbec nevím, co mám dělat, ani ten pitomý příkaz neumím vyplnit!“ Ve chvíli, kdy jsem vyřkla tyto věty, se všechny obrazy, které visely v pokoji, rozhoupaly a následně jeden po druhém popadaly na podlahu. Jako první se ovšem k zemi poroučel obrázek s podobiznou manžela, teprve pak ty ostatní. Podivné na celé příhodě bylo i to, že se ani jediný ze zasklených obrázků nerozbil ani jinak nepoškodil. Také všechny skobičky držely pevně ve zdi. Okna i dveře byly zavřené, průvan to způsobit nemohl. Bylo mi jasné, že to musel být jedině manžel, kdo se tímto způsobem ozval. V duchu jsem jej prosila za odpuštění. Uvědomila jsem si, že se cosi podobného přihodilo již dříve, ještě předtím, než manžel zemřel. Došlo mi, že ani tenkrát to nebyla náhoda, ale znamení. Stalo se to v době, kdy manžel ležel ve velmi vážném stavu v nemocnici. Lékaři mu už mnoho šancí na uzdravení nedávali, bylo to měsíc před jeho smrtí. Seděla jsem tehdy v obývacím pokoji a sledovala televizní program. Pojednou spočinul můj zrak na porcelánové sošce Panenky Marie. Tu jsem si kdysi přivezla z poutního místa a postavila na poličku, asi 20 centimetrů od kraje. Soška se najednou sama od sebe převrátila a spadla na zem. Spadla na koberec, nepoškodila se a mně prolétlo hlavou, že to jistě souvisí s nemocí mého manžela. Stále jsem v sobě živila naději, že se stane zázrak, manžel se uzdraví. Bylo to ale asi spíš varování, abych se připravila na život bez něj.
Daniela B., Kraslice
 

Planety radí i varují

Sleva na předplatné

Předplatné Týdeníku SPIRIT

 

E-Shop

Již čtete 25 let

Fotografie 0016

Inzerce týdne

Inzerce aktuální týden

 

 

2201000
DnesDnes71
VčeraVčera603
Tento týdenTento týden674
Tento měsícTento měsíc10750

Partnerské weby